Tři na jednom pokoji

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a někdy jsme součástí příběhu, který jsme si nepředstavovaly, ani o něj nestály, jako tři ženy na jednom nemocničním pokoji.

Ráno při příjmu na výkon jí nebylo vůbec do zpěvu. V čekárně u dveří gynekologického oddělení seděla sama a chvílemi měla myšlenky na útěk. Věděla, že by tím stejně nic nevyřešila, protože potíže, které ji sem přivedly, souvisely s přechodem a samy od sebe by se nevyřešily proto zůstala sedět jako přikovaná a čekala, co bude dál.

„Vstupte,“ ve dveřích se objevila zdravotní sestra a otevřela dokořán, aby se ujala procesu přijetí pacientky. Když vyřídila nezbytné papírování, vyplnila dotazníky, dala podepsat souhlasy před výkonem a založila kartu, odvedla Renatu na pokoj.

„Dobrý den,“ pozdravila Renata a nikoli zvesela se usmála na pacientky. Byla třetí v pokoji, kde měly všechny podstoupit stejný zákrok, jenom každá z jiného důvodu. Navzájem se představily a sdělily si věk. Renata pochopila, že ji s každou dělí jedna generace, starší by mohla být její matkou, bylo jí bez mála osmdesát let, mladší Evě bylo šestadvacet.

Pak si vyjádřily obavy a svěřily se s důvody, proč se sešly ve stejný čas na stejném pokoji. Vlasta, nejstarší, už neočekávala žádné problémy, přesto se jejímu lékaři při preventivní prohlídce něco nezdálo a další vyšetření ukázalo, že se Vlasta musí podrobit chirurgickému zákroku. „Nikdy by mě nenapadlo, že v tomhle věku ještě budu muset do porodnice,“ smála se, i když někde v duši měla úzkost.

„Tak to já jsem se do porodnice těšila,“ odpověděla Eva, která se svěřila, proč ji na zákrok přijali. „Čekám miminko, ale bohužel mu přestalo bít srdíčko, musím se s ním rozloučit.“ Nebyla z toho nadšená, takové komplikace maminky těžko nesou, ale vzápětí s nadějí prohlásila. „Ale co, určitě se to příště povede, máme na to přece celý život!“ A pak se usmála a řekla, jak se těší na svou tříletou holčičku, až spolu budou doma.

Vida, pomyslela si Renata, ženská může mít své trápení v každém věku, i když je obklopena rodinou, takové chvíle stejně musí vybojovat sama a sama se s tím vyrovnat. Její duše nemá rytíře, který by ji ochránil, nelze se na nikoho spolehnout. V takové chvíli nejlépe pochopí ženskou zase jenom ženská, která něco podobného zažila.

Když se druhý den loučily a vracely do svých domovů, popřály si mnoho štěstí do dalšího života. Odcházely s pocitem, že už je snad čeká jenom něco lepšího a věřily, že se do podobné situace nikdy nedostanou. Jaký osud je potkal dál, to už se nedozvím, ale tenkrát se loučily s hřejivým pocitem, že ve své těžké chvilce nebyly tak úplně samy, že se navzájem dokázaly podržet.