To pravé kouzlo Vánoc

Už se to zase blíží. Poslední roky se mi zdá, že je Vánoc nějak čím dál víc, že přichází dřív a že se roky hrozně zkrátily. Navíc ani nevím, na co se mám těšit, když těch krásných okamžiků spojených s mými vánočními svátky ubylo.

V době mého dětství jsme se vždycky se ségrou těšily, jak budeme hledat před Vánoci dárky a zda nějaké objevíme. Několikrát se nám to podařilo a my jsme to utajily před mámou, která chudák nakupovala a ukrývala u babičky na skříni v bláhové naději, že na to nepřijdeme. Potom udělala škopek bramborového salátu a těšila se, až si to za svitu prskavek rozbalíme. Na Štědrý den přišel strejda a zdržoval večeři, ale nakonec se zdržel i po ní, tak jsme trávili večer vesele a pohromadě.

Na první svátek vánoční jsme měli další nadílku u babičky a dědy, ale mámě se po tom hodování nechtělo vstávat a pak byla obyčejně protivná. Těšili jsme se s obvyklou nervozitou, že zase přijdeme pozdě. Tahle mámina „dobrá“ nálada se pak už také stala tradicí. Když potom babička ovdověla, trávily jsme zimní prázdniny u ní v garsonce. Na Silvestra se v desátém patře otevřely několikery dveře, protože se slavilo napříč patrem, tančilo a zpívalo, až se panelák kymácel. To jsme se ségrou obvykle zajišťovaly catering pro slavící.

Později, když jsme dospěly, se oslavy změnily. Už jsme měly svoje rodiny, a tak jsme slavily s nimi. My jsme obvykle ke stolu zvali ještě babičku „slavičku“, která u nás potom přespala, pak flámování pokračovalo u mámy, přidali se manželovi rodiče a bylo tam veselo. Na druhý svátek vánoční bylo ještě setkání se všemi sourozenci a já se upřímně těšila, až Vánoce skončí a budu moci v klidu vychutnat pohodu svojí samoty.

Postupně se vánoční scénář upravoval podle potřeby. Ubylo velkých společných oslav, zato přibylo malých návštěv s nezbytným cukrovím i punčem. Pochopili jsme, že tradice je hezké dodržovat, ale když neslouží nohy a zápasíme s časem, je třeba je přizpůsobit a nebýt jejich otrokem. Vánoce se staly klidnější, komornější a jak nás postupně začalo ubývat, taky smutnější a duchovnější. A všechny naše tradice postupně vymizely. Chybí strýčkovo zdržování u kapra a salátu, babiččino veselí a její vánočky i mámina blbá nálada na Boží hod. Vzpomínáme na všechny, i na tchána, který o Vánocích slavil narozeniny.

Dokud je člověk plný sil a zdráv, nedokáže ocenit to kouzlo, které možná není tím pravým vánočním kouzlem, dokonce nás někdy může pěkně štvát. Ty tradice zabírají spoustu času, ubírají peníze, je za tím spousta práce i stresu a zdá se nám to zbytečné. Jenže ta námaha není to, co bychom měli vnímat především. Je to cena za to, že sváteční chvíle strávíme nerušeni každodenní povinností, abychom si mohli vychutnat všechny okamžiky, které z paměti nikdy nevymizí a jejich kouzlo posílí, až to budeme potřebovat. I to, co se nám nyní nezdá kouzelné, časem uzraje a okouzlí.