Před slunka západem

Některé okamžiky si člověk vysní a pak se přihodí. Jiné se přihodí a později o nich lze už jenom snít.

Seděly na okraji louky a nechaly se oslňovat podvečerním červencovým sluncem. Ta chvíle byla krásná i smutná zároveň. To léto je tížilo, že zůstaly na prázdniny samy v holčičím složení, protože je navždy opustil milovaný dědeček.

„Babi, co je tohle za kytičku?“

„Heřmánek.“

„A tohle? Taková krásná červená.“

„To jsou slzičky Panny Marie.“

Podivný název, pomyslela si a přidala kytičku do věnečku.

„Babi, co to tady cvrká?“ ozvala se vnučka z druhé strany.

„To jsou kobylky. Tady na louce je jich spousta.“

„Já vím,“ zněla odpověď a aby taky ne, vždyť se na louce řádilo každý den s dětmi, válely se sudy a hrály hry. U nich ale babička zpravidla nebývala, jen občas zapískala a čekala na ozvěnu.

Les a louka poskytovaly mnoho zážitků, zpěv ptáků, žáby kolem studánky, rozbitá kolena, sběr hub i ostružin, celé dny bylo co dělat a na posezení nebyl vůbec čas. Proto tahle chvilka na trávě byla tak vzácná.

„A babi, budeme tady od teď vždycky spolu sedávat?“

„To víš, že jo,“ řekla babička a všechny věděly, že to není tak docela pravda, že je to taková útěcha při vzpomínce na předešlá léta a chtěly se jenom ujistit, že se budou držet navzájem.

Sluníčko se pomalu schovalo za stromy, přišel čas dát si večeři a zapálit petrolejku.