Nevlídno v dešti

V myšlenkách do sebe ponořená, zimní chlad doráží na ramena, toužím se ztratit dřív, než noc zahalí tmou ulici nyní tak ponurou.

Začalo krápat

a první kapka na krku

přiměla moje nohy k úprku.

Choulím se do sebe

spěchám tak v objetí,

běžím skoro zpaměti.

Ty tam jsou doby,

kdy mi bylo blaze

při polibku venku,

v dešti, v mraze,

na lavičce v parku,

i ve stínu stromu

u tramvaje v Praze.