Moudra z pohádky

Nikdy se nedívej lhostejně, když druhý trpí. I kdybys ho měl jen pohladit... říká babička z pohádky a mě napadá, jaký by svět byl, kdyby se tímhle všichni řídili.

Jenomže nežijeme v pohádce, ale ve společnosti, kde platí spíš ostré lokty a bezcitnost. City se jaksi nenosí a kdo je projeví, vypadá jako slaboch. City přece nejsou to, co hýbe světem, hlavní jsou jiné věci. A tak se zdá, jako by bylo lepší se o slabochy nezajímat, protože to nenese.

Nikdy se nedívej lhostejně ... Chtělo by se mi dodat udělej všechno, co můžeš, abys napravil, co se dá. Jenomže někdy pod vlivem necitu dochází inspirace na pozitivní věci, vůle pomáhat a sil na řešení nepravostí. Hlava se radši schová do dlaní, aby nedostala nějakou zbloudilou facku od života.

Někdy si připadám bezpečněji mezi skutečně trpícími, kde si člověk připadne vedle bezmoci malý jako mraveneček na skále, svět vnímá jinak, o mnoho citlivěji a pokorně nastaví tvář i případné facce svého osudu, jenom když může pohlazením vyjádřit pochopení a poskytnout útěchu.

Když druhý trpí, jsou vlastní slabosti bezvýznamné, pocit důležitosti nabývá jiného rozměru, s podanou rukou se probudí jindy spící sebevědomí a dostaví se dobrý pocit. Ne proto, že trpí, neštěstí jiným by mohl přát snad jenom blázen, ale že pro něj je možné něco udělat. I kdyby jenom pohladit.

Takové obyčejné pohlazení má totiž dvojí účinek. Jeden povzbuzující pro toho, komu patřilo a druhý naději dávající, že v pravou chvíli, kdyby bylo třeba, někdo pohlazení vrátí.