Jako oko v hlavě

Život se s námi někdy nemazlí, a i když v poslední době skuhrám, jak slyším ze všech stran jen samé špatné zprávy, asi to vždycky bylo, je a bude. Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Jedna moje babička byla švadlena a měla pár svých stálých zákaznic, které jí nosily objednávky a při té příležitosti se pochlubily tím, jak u nich jde život. Z vyprávění znala celé jejich rodinky, kterými se chlubily a když vyrostly děti, hrdé maminky přivedly své dospívající dcery, když měly věk na taneční. Nejednou pak návštěvy dcer skončily, když jim babička ušila svatební šaty, které visely na ramínku a my jsme je obdivně obcházely.

Babička vyslechla hodně příběhů a my jsme přitom taky poslouchaly, i když nás to nezajímalo. To byl takový ženský svět plný domácího dobrodružství, kdy nám bylo také řečeno, že co se na takovém dýchánku dozvíme, to se nikam dál už nesmí dostat, protože taková zkouška u švadleny je dost intimní věc a tajemství při ní svěřená jsou jako tajemství zpovědní.

Chodila k ní nejedna maminka, ale jednu paní měla moc ráda a pokaždé se na ni i její krásnou dcerušku těšila. Babička říkávala, že jsou obě takové šikovné a že se jí na ně dobře šije, bylo s nimi i moc milé popovídání, dceruška rostla do krásy paní jí hlídala jako oko v hlavě. Když přišla ta správná doba, tak se začalo mluvit, že si koupí na svatební šaty. Babička se na to těšila, my také, protože všechny její šaty byly nádherné, ať krajkové, či s vyšívanými korálky, každá nevěsta v nich byla jako princezna.

A pak jednou přišla paní Tichá sama smutná a mlčenlivá. Přinesla babičce zprávu, že se žádné svatební šaty šít nebudou. Jejich jediná zamilovaná a krásná dcera si vyrazila se svým snoubencem na výlet na motorce a v zatáčce dostali smyk. Zemřela na místě.

Na tohle babička neměla odpověď, která by mohla utěšit, tak jen sdílela ten smutek a musela ušít šaty smuteční.