Jak se u výrobků posuzují rizika

Z diskuse u minulého článku jsem si všimla, že čtenáře „trápí“ návody k použití výrobků právě kvůli nesmyslům, které se v nich uvádí. Třeba „nestrkejte kočku do mikrovlnné trouby“.

Je pravda, že už patřím k pamětníkům a jelikož jsem byla tenkrát u toho, když se psala historie všech těch „nesmyslů“, mohu nechat nahlédnout pod pokličku, jak to tenkrát vzniklo.

Když jsme se začínali zabývat nebezpečnými výrobky, zatoužili jsme se taky stát „moderní dozorovou institucí“ (o což se ostatně ten úřad snaží dodnes). Chtěli jsme se připojit k tehdejšímu trendu a ochránit spotřebitele. Trh se průběžně mapoval a u různých výrobků se hledala rizika. Tenkrát to byla novinka, tak se na to kladl větší důraz.

Jak začala výměna informací v rámci Evropy, hledali jsme výrobky, které se vyskytly v jiných zemích. U některých zněla popsaná rizika i následky opravdu šíleně. Byly tam výrobky, u kterých by nás ani nenapadlo, že tam je nějaké riziko. Ale chování spotřebitelů je nepředvídatelné a když se vyskytl úraz, nebo i úmrtí, v daném státě bylo provedeno opatření a výrobky pak putovaly Evropou do dalšího státu, protože výrobce měl zájem vyprodat. A zpravidla se mu to povedlo.

Úspěšnost nalezení těchto výrobků byla veliká, výskyt byl značný, ale nebyla úplně metodika, jak nebezpečí vyhodnotit. Pamatuji si, že tenkrát byla vytvořena a představena tzv. „analýza rizik“, která zohledňovala kritéria pro posuzování a podle toho se pak posuzovalo. Tuším, že ten materiál dostala i Komise. Jak dalece byl využíván, to mi není známo.

U posuzování rizik je třeba zohlednit různé skupiny spotřebitelů a brát v úvahu i to, že jakmile se výrobek dostane do našich domovů, nikdo nemůže zaručit, že jej bude používat jenom osoba, které je určen. Je nutné předpokládat, že mohou výrobek používat i děti, osoby s postižením či senioři, proto je nutné posoudit rizika i s ohledem na ně.

Když zmiňuji výrobky, pak nelze zapomenout ani na obaly. Třeba igelitové tašky jsou pěkně nebezpečné, kromě toho, že znečišťují životní prostředí, se jimi mohou děti udusit, mohou kousek vdechnout, nebezpečné jsou i pro domácí mazlíčky, protože při požití se může igelit přilepit na žaludeční stěnu a průšvih je na cestě. A takhle se musí přemýšlet prakticky u každého výrobku, který se uvádí na trh.

A tak nějak podobně vznikají i návody na mikrovlnné trouby, kde se upozorňuje, že se v nich kočky nepečou, protože prý kdesi v zahraničí chtěla paní svoji kočku vyfénovat právě v mikrovlnce. Bohužel podobnému myšlení se nedá zabránit, a proto si ostatní, co myslí hlavou, čtou v návodech „bláboly“. Je třeba zohlednit, že existují i nepředvídatelní jedinci.

Dala jsem nahlédnout do svého dřívějšího pracovního života, i když to někdy vypadalo bláznivě, tak mě bavilo se toho účastnit. Dnes už jen pozoruji, jak se navázalo, sleduji výsledky kontrol a vidím, že problémů je pořád ještě dost. A proto se přiznám k jedné profesní deformaci – snažím se nenakupovat.