Co jsem letos vůbec neprožila

Blíží se konec roku, tak se zamýšlím, jaký vlastně byl. Oproti časům minulým jsem shledala, že letos je má bilance spíš záporná. Žádné plány nevyšly, jen škrtám a pro útěchu si představuji, co by, kdyby...

Na jaře jsem si hned škrtla rekonstrukci pokojíčku. No co, říkám si, nevyšlo to, naplánuji aspoň dovolenou. Začala jsem tedy plánovat, žádné experimenty, chtěly jsme se sestrou jet do známých míst. Švagr přišel s tím, že by vyrazil s námi, pokud bych já vzala s sebou manžela. Vybrala jsem tedy apartmán a s ohledem na jejich zálibu zvolila i jiný, aby bylo vyhověno všem.

Tak jsme si to začaly promítat se ségrou v růžových barvách, jak sebou hodíme na pláži pod slunečník, oni si pojedou na ryby a všichni budou spokojení, jenomže …. švagr přišel s lepším nápadem. Prý abychom jeli do domku pro Robinsony. To jsme neznaly. Začala jsem tedy pátrat, co tím myslí a vyslechla jeho pádné argumenty: „Na co by vám byl apartmán o 100 m2, když můžeme bydlet v chatě o 30 metrech, mít celou pláž pro sebe a nikoho tam nevidět?“

„Ano,“ přiznala jsem: „obrázky vypadají bezvadně, není tam wifi ani civilizace, ale kam budeme chodit na jídlo?“

„Kam bychom chodili? Můžeme si přece uvařit.“

A to mi konečně došlo, že to měla být romantická dovolená. Sedět jen sami u moře na ostrůvku s malou chajdou, bez civilizace, možná i bez mobilního signálu, vnímat jen slunce a ničím nerušena poslouchat mužovo moudro, to byl těch 40 let můj sen.

Bohužel to ani letos nevyšlo a v září, když měli odjet sami na ryby, covid udělal definitivní čáru přes celý náš letní rozpočet. Prostě jsem ten každoroční stereotyp, na který se vždycky těšíme, vůbec neprožila, ale stejně máme na co vzpomínat, i těšení je zážitek.