Cesta za trest

Možná taky cestujete městskou hromadnou dopravou a na leccos jste zvyklí. Některé cesty ale poskytnou zvláštní zážitky.

Cestu do práce a z práce už ovládám skoro zpaměti. Potkávám stejné lidi, jen tak něco mě už nepřekvapí. Ráno to bývá klidnější, to ještě napůl pospáváme na sedačkách, někdy s námi cestuje i pes, který v klidu leží a na slovo poslouchá paničku. Mohu v klidu sledovat zastávky, abych vystoupila správně. Dvakrát nás autobus pro poruchu vyhodil těsně před cílem, no, tak jsem se trochu prošla, co bych chtěla za ty prachy, které dávám za lítačku?

Obvykle se těším na odpolední cestu, když přijede autobus směrem domů, to je úplně jiný pocit. Je mi fuk, že půlku cesty stojím, protože vidina domova mi dodává energii a po celodenním sezení u počítače mi trocha pohybu v zatáčkách neuškodí. Děti i puberťáci sedí, obvykle je uvnitř i nějaký kočárek, usměji se na děťátko a hned je lepší den. Ale minule to byla výjimka. Nastoupila jsem a hned mě napadlo, že je něco špatně.

Jedno z mých oblíbených míst však bylo volné, tak jsem si sedla, abych toho vzápětí začala litovat. Vedle mě seděl nějaký dospívající muž, kterému zazvonil mobil. Zvedl ho a s volajícím začal řešit důležité věci. Zaslechla jsem, jak se ptá, kde se dotyčný nachází, na oplátku poskytl informaci o tom, že je v autobuse a dál si povídal svým mutujícím silným hlasem, aby z toho měli zážitek i ostatní. Nešlo to neslyšet, řval mi to do ucha. Na další stanici přistoupila slečna, na hlavě sluchátka a vyhrávala i všem okolo, s ní ještě čtyři středoškoláci, kteří si pouštěli na mobilu klipy jakési rapující kapely, znali nazpaměť texty a nahlas sborem rapovali s ní.

Ten den jsem nebyla ve své kůži, bolela mě hlava a v tomto prostředí to byla cesta za trest. Nebyla jsem připravená na tolik vjemů a na konečné jsem vystoupila úplně bez energie. V tu chvíli můj obdiv patřil řidiči, který si asi za celou směnu užívá pravidelně a jistě má co dělat, aby se z toho nezbláznil.