Být babičkou je žůžo

Letos už uplynulo 10 let od chvíle, kdy jsme dostali k Vánocům vnuka a protože ten čas hrozně letí, vytáhla jsem vzpomínku ze svého archivu z doby, kdy mu byly asi 3 roky.

Když se žena stane matkou, dostane se její život do vyššího levelu. Bojí se, aby to přežila bez zbytečné ztráty bodů, cítí tíhu odpovědnosti za sebe i za děti. Když se jí to povede, může postoupit.  

Když se žena stane babičkou, otevřou se jí další netušené možnosti. Může se stát prakticky kýmkoli a čímkoli, co v životě chtěla vyzkoušet, ale nebylo jí dopřáno. Já si ráda plním sny a tak jsem si letos vzala týdenní dovolenou a vyrazila za vnukem. Chvilku mi to trvalo, brzy jsem však pochopila, ve kterém světě se nacházím. V závěru už jsem to sfoukla úplně v pohodě a dokonce přišla i na způsob, jak u toho ležet.

Náš malý se hrozně rád fotí, účastní se hovorů po telefonu, jedním prstem ovládá skype (na rozdíl ode mne ho bez problémů zapne i vypne), na tabletu spolehlivě najde písničky i pohádky a nejradši má prohlížení fotek. Fotky miluje od malička, samozřejmě nejradši ty své a tak se hned první den zhostil role hostitele a rozhodl se ukázat mi fotografie z dovolené. Jeho máma přisedla, on otáčel a podával svůj výklad. Neopomněl dodat, že je tam kuk (rozuměj kluk) a většinou nějaká další osoba. Pak se ve výkladu poněkud zasekl: „A kdo je tam s tebou, Kryštůfku.“

„Máma,“ šibalsky se zasmál a upadl na záda na sedací soupravu.

Na další fotce byl s tátou. „A tady?“ vyzvídám jako divá, ale on znovu řekl „máma“ i se stejným pohybem. Tím byl jeho výklad u konce. Na každé další fotce už byla „máma“ a následoval pád, i když tam stály stromy nebo motorka. No, nic, prostě se vloudila malá chybička. V dítěti je plno energie, která se musí vybít.

Snažila jsem se vybíjet jeho energii, co to šlo. Bohužel dva dny propršelo a tak jsem mu aspoň nakukala, že je na nebi „baba“, kterou si představil jinak než černý mrak a každému o ní říkal. Sledovat babu na nebi nám zabralo spoustu času, svou roli hrála i při usínání, protože to bylo další strašidlo. Nakonec jsem zvolila vysvětlení, že baba do domu nechodí, že jenom nosí déšť, ale klukům neubližuje. Trochu to zabralo.

Poslední den byl krásný, slunečný, mohli jsme tedy vyrazit na zahrádku a vybíjet energii tam. Naštěstí ještě část dne prospí, tak jsem si načerpala zásobu u kávy na pohodlném křesle.

„Babi, budeme střílet bubáky a čerty! Neboj, já tě nachráním (ještě neumí „z“) a tak jsem doplňovala vodu do vodní pistolky a nechala se zachraňovat.

„Babi, budeme si kopat.“ Na tohle jsem zvyklá od bráchy, musela jsem stát v bráně, chytat míč a kopat mu ho zpátky. Jenomže to mi bylo o 45 let a asi 70 kg méně, to se mi to kopalo. Přemáhám se, kopu, kopu, kopu, ….. a už nemůžu a tak ulehám na zahradní houpačku a předstírám smrt.

„Babi, to to je?“

„Jsem pirát a to je loď.“

„Ty si pivát?“

„Jo.“

„Já jsem taky pivát. Houpej, houpej honě …“

Houpu a křičím: „ Pozor, piráte, hlavně nespadni do moře!!!!!!!!“

„Už sem panul.“

„Tak tě musím vylovit….“ Křičím, aby mě slyšela celá vesnice, jde přece o život, moře strašně bouří a topí se mi posádka. Naštěstí se to podařilo a zas je zpátky na lodi.

„Zachraňuju, zachraňuju …“ Dělám všelijaké pohyby, aby nevznikly pochyby.

„Uf sem nachráněnej.“

„Tak mi nespadni do moře. Chyť radši nějakou rybuuuuu.“ Pořád trochu křičím, povely jsou povely a moře hrozně hučí.

„Mám vybu!“

„Tak jí uvař a dej mi taky kousek.“

Míchá ručičkou nějaké nic na houpačce a pak mi dává kousek do pusy.

„Vylov další, hlavně nepadej do moře, ať tě nemusím zachraňovat!“

Rybolov zachránil mně. Chytal jednu rybu za druhou, vařil a krmil mě rybou, co svět neviděl, a já mohla chvíli chytat lelky. Jako piráti jsme misi, myslím, splnili. Jako babičce se mi splnil zase jeden sen, jednak jsem si chvilku schrupla a zažila taky plavbu s pirátem, i když v mých dívčích snech byla původně lehce erotická.