Babi, pojď si hrát

Když se dívám na pořad „Výměna manželek“, vidím, jak často vyměněné manželky řeší, že si rodiče s dětmi nehrají. Mám pochopení, maminka se obvykle zabaví, takže je někdy vděčná, když si dítě hraje samo.

Na druhou stranu jedna z mých nejhezčích vzpomínek na babičku, se kterou jsme trávily mimoškolní čas, prázdniny a spoustu víkendů, je na den, kdy jsme se rozhodly zapojit babičku do hry na plný úvazek.

„Babičko, zítra si od rána celý den budeme hrát na hraběnku. Ty budeš hraběnka a já budu tvoje společnice“, povídala sestra a na mne zbyla role kuchařky. Podmínkou bylo, že babička se musí chovat jako hraběnka a nesmí na nic ani sáhnout.

Babička si nejspíš myslela, že nás to do rána přejde, ale to se přepočítala. Když se ráno chystala vstát a uvařit si kafíčko, hbitě jsem ji zarazila a donesla jí ho až do postele. Pak jsme ji oblékaly, sloužily, k obědu byl hlavní chod i moučník a babička rezignovala a hrála si s námi vážně celý den. Prostě jsme jinak nedaly, a nakonec i představa, že po obědě nemusí mýt nádobí a může jenom sedět v růžovém altánku a nechat se ovívat, nebyla tak špatná.

Možná to měla lehčí, než to mívám nyní já. Hrát si celé dny na hledání tajných agentů a boj se všelikými neřády není tak luxusní. Běhat po zahradě a hledat skrýše tam, kde nejsou, se na fyzické kondici babiček podepíše. Přece jenom nejsem zrovna Rambo ani James Bond …