Adventní čas

Pečení, těšení, shánění, setkávání, klábosení, mlčení, dohánění, nestíhání, zklidnění. To všechno je předvánoční čas.

Asi jako spousta z nás jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala pod dohledem babiček, a dokonce i jedné prababičky. Užila jsem si je dlouho. Prababičku do čtrnácti let, babičku z maminčiny strany, která s námi bydlela, do dvaceti a babičku z otcovy strany, která žila sama, ale docela blízko až skoro do čtyřiceti. Ráda vzpomínám na všechny, naučily mne hodně věcí a vůbec nechápu, komu se může nelíbit kniha Babička od Boženy Němcové jako povinné čtení. Každá chvíle s babičkou byla pohlazením, a i ty chvilky, kdy nás babička kárala a byla naštvaná, dnes hřejí u srdce. Zvlášť babička, co s námi žila, ta si s námi užila!

Obě babičky byly studnice moudrosti, vzorem pracovitosti, nikdy jsem je neviděla smutné (kromě opravdu smutných rodinných událostí). Obě zvládaly s grácií i ty smutné události, nikdy se nehroutily, i když „mlely nadoraz“, jak se říká a daly nám opravdu všechno, co mohly (tím nemyslím majetky, ale spíš zkušenosti).

Babička z otcovy strany žila po dědově úmrtí sama, ale jezdily jsme k ní o víkendu, taky na společné dovolené, takže vlastně sama nebyla. I když naši se dost brzy rozvedli, babička se k mámě chovala jako k vlastní dceři a k naší rodině patřila. I v době, kdy už jsme měly se sestrou rodiny, Štědrý den trávila s námi. Atmosféru večerů z těch let neumím popsat, protože je nepřenosná. Dodnes cítím jen teplo od kamen, slyším cinkání skleniček, jak jsme si připíjeli na Vánoce a vidím oblaka dýmu, jak mamka s babičkou celý večer kouřily.

Nejedna věc v předvánočním čase byla tradicí, a zvláště pečení cukroví bylo neodmyslitelné. Pečení 12 až 15 druhů, to u nás bylo běžné, ale bylo nás dost na to, abychom to vyzobali. V prosinci také přijížděla na návštěvu další příbuzná, přivezla ochutnat cukroví a jelikož pekla jiné druhy, tak jsme se na to těšili. Zvlášť na mandlové hříbečky a nepečená vosí hnízda.

A než nastaly Vánoce, musela jsem babičce přislíbit účast na ochutnávce jejího cukroví, které bylo úžasné, ale bylo to s ním každý rok zajímavé. Babička totiž trpěla nespavostí a když se v noci vzbudila, ohřála si hrnek s mlékem, napila se a ještě usnula. Když napekla cukroví, dala si k mléku pár kousků a prý se jí usínalo líp. Říkávala: „Já nevím, ale jak mám doma cukroví, tak se budím častěji.“ Musela tedy v průběhu prosince péci několikrát, protože pokaždé tu dávku snědla. Také pekla výborné vánočky, a tak jsme museli každý rok přijít na horký punč a ochutnat. Cukroví bylo ještě křupavé, nerozležené, ale to nikomu nevadilo, protože bylo pečené s láskou a v puse nasáklo voňavým punčem.

Když odešla i tahle babička, snažila jsem se zavést podobnou tradici v pracovním kolektivu, kde jsme měli dobrou partu, každý přinesl něco ochutnat a místo punče klidně byl i čaj. Jde přece o to posezení, sdílení a sbližování se, protože to si nejvíc užijeme na internetu. To se ale nedá srovnávat.