?Neriskuju ráda. Sázení nebo hazardování s radostí přenechám jiným. (Mezi námi, můžu sázet ledatak akorát cibuli, a i ta mi zatím vždycky chcípla.)
Ale naše nedávná dovolená na severu Západní Austrálie mi ukázala, že hazard je na běžném pořádku. A nejen to, lidi se z nedávných událostí vůbec nepoučili ... nic se nezměnilo.
Když jedeš tou pustinou Australského outbacku, kde mezi tou velkou nekonečnou prázdnotou není nic než spálená červená hlína, písek, šutry, tisíce termitišť a hic, máš spoustu času přemýšlet.
Na rozdíl od vás v Evropě, my tady v Aulálii máme zavřeno. Je to prakticky jen pár měsíců, co se nám otevřely hranice aspoň mezi jednotlivými státy. A ty jsou teď už jsou zase zavřené. A obzvlášť 'Dable-Jů-Ej' je zavíráním hranic, i po jednom pozitivním případě, proslulá.
Ale riskli jsme to a vyplatilo se. Odlétali jsme sice do Perthu, který byl v lockdownu, ale doufali jsme, že až přistaneme, lockdown pomine. A pominul. Riskovali jsme, že nás po návratu zavřou kvůli lockdownu do karantény, ale nezavřeli. Riskovali jsme taky, že hranice zpátky do New South Wales budou při našem návratu zavřené, ale naštěstí nebyly.
Uf.
Proč jsme tak riskovali? Namlouvali jsme si, že si dovolenou zasloužíme. Že na ni máme právo. Že když se nám (chudáčkům) vloni nepovedla naše roční cesta okolo světa, tak si dáme aspoň malou cestu outbackem severu (... To říkám, že jsme se nepoučili, že se nic nezměnilo).
Navíc, vždyť jsme posledních pár měsíců tak "trpěli". Bude to dobrý pro místní ekonomii, namlouvali jsme si. Obzvlášť když naše milovaná Straya si prožila svý ...
- Devastující požáry
- Pokračování dlouholetého sucha
- Prý až 3 bilióny divokých zvířat přišlo o život
- Neskutečné potopy a polomy
- Recese (to se ještě dá pochopit, když vezmeš v potaz některé kroky vlády)
- Odstupy na jednoho klokana nebo tři koaly
- Toaleťáková válka (to nevymyslíš)
- Domácí vězení se zoom meetingy a domácím školstvím (to jako vážně?)
- Zavřené hranice (tak teď už to přeháníš)
- Otevřené hranice (no proto!)
- Zavřené hranice (ale no tak! Vždyť celý zbytek světa si to lítá o sto šest?)
- Další domácí vězení (protože to první bylo jen na zkoušku)
- Čtvrtý nejteplejší rok v Austrálii v řadě, a to i přes La Nina (Planeta nám začíná říkat, že už to přestává zvládat)
- Třetí masové bělení korálů na Vekém Bariérovém útesu (což už začíná být fakt problém
?A pak taková malá jiskřička naděje, co kompletně v té záplavě negativních zpráv zapadla. No jiskřička, takový malý výsměch, ale já to vidím jako záblesk naděje:
- Změna textu Australské hymny (no, ne, že by to stačilo, ale aspoň něco. Je totiž fakt na čase.)
A tak, když jsem asi před měsícem poprvé po 15-ti měsících necestování přistávala s rodinou zpátky na letišti v Sydney, nepřála jsem si nic víc než, aby náš návrat z dovolené byl začátkem nové éry. Začátkem nového post-pandemického světa. (Já vím, jsem paličatý idealista.)
Během dovolené jsme si totiž uvědomili jedno - život jde dál.
A bohužel nic se nezměnilo!
Ano, letiště jsou poloprázdná, obchody a restaurace z části furt zavřené, ranveje bez toho běžného šrumce, co známe, ale jinak … jinak lidstvo se furt žene dál za tím svým. A lidi mají furt ty samý starosti a furt ty samý problémy, ty samý sny a plány.
Vím, že my tu žijeme v takové malé bublině. Přece jenom jsme tu zavření už nějaký pátek a se světem nás spojuje jen internet, ale jak jsme z jednoho místa odlítali a v druhém přistávali, došlo mi, že jsme prošvihli šanci.
Namlouváme se, že teď s nástupem krásného léta (tam u vás), po 187 mil případů a 3.6bil vpichnutých vakcín později, že se svět začíná 'uzdravovat' a naše životy se pomalu začnou vracet k normálu. Lídři nám to namlouvají ze všech stran tak to tak musí být, ne?
Bohužel. Vše se totiž vrátí nazpátek. Doslova.
Tak jak jsme byli před rokem nadšení, že se delfíni vrátili do Benátek, že v Indii jdou poprvé za desítky let vidět Himaláje, o kterých ani nevěděli, že je tam mají; že se emise konečně dostaly na snesitelnou úroveň, … bohužel, nic z toho jsme si nevzali k srdci. Dál se pálí, ničí, kácí, zabíjí, … jako by se nechumelilo.
Řekla bych, že krajina 'Dable-Jů-Ej' má dva výrazné rysy. Různými směry jedoucí až pětikilometrové vlaky plné vytěžených nerostů a jeden naftu-žroucí naložený road-train za druhým. A pak stovky různých dolů a lomů, plynáren a ropných rafinérií.
Což musí být jeden z těch největších oxymoronů. V angličtině se všem těm rafinérkám říká “plant” - tedy rostlina. Jen s tím rozdílem, že tyhle 'rostliny' rozhodně život nedávají.
Co ti budu povídat, je z toho pohledu člověku smutno. A radši to ani nechceš fotit a natáčet. Předstíráš, že to nevidíš. Snažíš se dívat za to ... do dáli, nebo jinam.
David Attenborough se tak snaží. Děti se snaží. Mládež se snaží, obyčejní lidi se snaží, ale politici, vlády a FTSE 100 firmy si dál honí to svý … ehm, ego.
Pro co? Pro větší zisky? Za jakou cenou? … všichni víme, ale nepřiznáme si to.
V outbacku jedeš v tichosti tisíce kilometrů a nic. Žádný solární panely, elektrický auta, turbíny, recyklování, nebo aspoň využívání biomasy z těch triliónů kravích hoven.
V tom outbacku z toho mrazí tak nějak víc.
Tam je ten kontrast mezi životem a smrtí tak nějak přímo před očima.
Tam žiješ v postapokalyptických scénách z Mad Maxu anebo Blade Runner každý den, od rána do večera.
Tam víš, že když nemáš vodu vzadu v kufru, tak jsi na větvi.
Tam víš, že ani ta sůl není nad zlato, protože si tou solí nemáš, co osolit.
Tam víš, že pokud něco nezměníme, tak takhle naše planetka bude vypadat všude. A brzo.
Hlavně že máme naftu, železo, uhlí, plyn, zlato a diamanty.
Co naplat. Lidstvo se nepoučilo. Covid nám dal možnost nahlédnout do alternativní budoucnosti. Dostali jsme šanci, nad kterou jsme mávli rukou.
Nikdo nemá rád změnu.
Změna je nepohodlná.
A tak riskujeme dál.
