Dnes ráno jsem otevřela noviny a na titulní stránce byla fotografie polorozpadlé, dřevěné a pravděpodobně plesnivé chajdy. Na tom by ovšem nebylo nic divného. Takových je tady v Austrálii spousta. Často tyto chatrče, na které zdá se že někdo zapomněl, zchátrale stojí vedle napucovaných vilek a nedělají nic jiného, než že se stydí. Jak jinak. Celá ulice bývá často vygruntovaná, jeden domek hezčí než druhý, ale pak z ničeho nic narazíte na tohle.
Co na fotografii a doprovodném článku je šokující, je fakt, že tahle troska se právě v krvelačné, emoční a agresivní aukci prodala za 1,8 mil. AUD (no, jen si to přepočítejte). Pouhých 400 000 AUD víc (!!!), než byla její vyvolávací cena. Na Valentýna se 21 chtivých zájemců agresivně dohadovalo o ceně, která hned po otevření vyrazila dech značné hrstce snílků.
1,8 milionů AUD!
Pro ty, co nemají po ruce kalkulačku je to něco málo přes 32mil. Kč. za trochu starého dřeva a 565m2. Taková chaloupka na kuří nožce. Ale ani ta ježibaba v ní už léta nebydlí.
Prostě trosky za dva milióny dolarů.
A to jsou k tomu třeba připočítat různé poplatky, které schlamstne stát (ty pro realitku jsou malinkou třešničkou v porovnání se stamp duty), které podle mých výpočtů budou přes 80 000 AUD. Podotýkám, že nejsem žádný finanční stratég ani ekonomický guru a můj pohled je načisto amatérský.
Ano, až to tu jednou bude stát, člověk si tu bude připadat tak trochu jako v ráji. Mají pravděpodobně dechberoucí výhled na pláže od nichž je to pár kroků. Je to kousek do krásného městečka, školy jsou kvalitní i ty státní a všechno okolo je výstavní, typicky australské. Ale nastěhovat se do toho nejde, je to potřeba zbořit a člověk bude potřebovat určitě aspoň dalších pět melounů, na demolici, postavení a zařízení, aby se tam dalo žít.
Pokud to koupil nějaký developer, tak na tak malých čtverečních metrech moc tučného zisku nenadělá. Běžně se v této oblasti za ty 2miliony prodávají hotové, nově zařízené, vilky.
Je pravděpodobnější, že to koupil nějaký boháč a budoucí domek asi zůstane v rodině několik generací, aby se zhodnotil.
Je zde totiž běžné, že nemovitosti kupují rodiče pro své (někdy ještě nenarozené) děti. A tak je i tady možné, že rodiče pro svého náctiletého drahouška koupili dáreček, na kterém on jednou bude stavět.
Investovat do nemovitostí často mnohým připadá, jako jediná schůdná cesta k nabytí majetku i bohatství, že se spousta lidí nechá přesvědčit, aby investovali své důchody do "nemovitostního portfolia", což jim nové zákony umožnily. Lákají je velké kapitálové zisky, výhody na daních i odpisy. Sice nájem sotva pokryje hypotéku, ale ceny rostou a tak za 20let to rozhodně bude lepší zvýhodnění než když to bude jen tak ležet v bance, že? Jenže tím se samozřejmě spekulativní bublinka cen za nemovitosti zvětšuje a zvětšuje. A každá bublina jednou musí prasknout.
To je jen krátký ale vzorný náhled do aktuálního realitního pekla v australských pobřežních oblastech.
Díky Bohu, že jsem tomuhle ušetřena. Obecně řečeno totiž, cizinci si nemovitost koupit nesmí, pouze půdu, na které musí do 2 let postavit. A to jsou především developeři a asijští kupci. Obyčejní jedinci s residenčním statusem (podotýkám, že ta je nutná), s normálním platem, si ve většině případech musí vzít hypotéku. Ale proč by vám banka měla půjčovat, když nejste australan a možná za pár let pláchnete někam hodně daleko. Proto si nás radši pojistí tučnýma úrokovýma sazbama, které si hned tak někdo nemůže dovolit.
A mladí australští kupci, kteří teprve vstupují do světa nemovitostí (the first-time buyers)?
Ti jsou na tom v dnešní Austrálii podobně a tudíž jejich vyhlídky nejsou také nijak nadějné. Limituje je vysoká cena zálohy, ale i hranice hypotéky, kterou si můžou dovolit. Ceny jen v Sydney za poslední rok stouply o rekordních 13,2% a nezdá se, že by chtěly zastavit. S Melbourne a ostatními velkými městy je to stejné. Pak aspirující majitelé přijdou na aukci a tam se cena vyšplhá nad jejich možnosti.
Bum! Sen, po kterém tak toužíte, je pryč během pár minut. A tak často pomáhají právě rodiče, jak už jsem psala.
Spoustě lidí proto nezbývá než pronajímat.
Tu se nám ovšem otvírá nové peklo. Nabídka krásných bytů a domů je samozřejmě nepřeberná.
Stačí si vybrat.
Jenže si nevybíráte sami! A poptávka pořád převyšuje nabídku.
To, že řekněmě polovina trvale žijící populace a k tomu denně narůstající miliony cizinců nemohou koupit vlastní, samozřejmě znamená, že australská válka podnájemníků je stejně krvelačná a agresivní, jako ta v horních sférách kupců.
Když jsme se stěhovali nedávno do Sydney, měli jsme tu poctu do tohohle realitního pekla nahlédnout. Zocelení mnohaletou zkušeností s hledáním podnájmů i domů ke koupi ať už v Londýně, Paříži, Melbourne či Rakousku, jsme si mysleli, že nás Sydney nemůže ničím zaskočit.
Počítali jsme s tím, že inzerovaná cena za podnájem nebude finální a značně navýšené ceny za služby i poplatky jsme poslušně zakalkulovali do našeho rozpočtu. Koneckonců, je to Sydney, nejdražší a nejvyhledávanější město světa. Je jasné, že ceny nejenže jsou přemrštěné, ale k tomu ještě rozhodně ne definitivní.
Stačí jen říct, že jsme se prali statečně.
Viděli jsme 21 bytů/domů. Někam jsme přišli a otočili se ještě ve dveřích. Někam jsme přišli a věděli, že ani zadarmo ne. Někam jsme přišli a řekli si, že teda možná jo, když v tom někdo s pěkně ostrými rameny a lokty (nezapomeňte, že tady je každý druhý vymakanej surfař) přijde a než my stačíme otevřít pusu, on už podepisuje papír a je to jeho. Jinde jsme jen němně stáli v úžasu, kde se 20 lidí s agentem dohadovalo, kdo zaplatí za ten byt víc.
Pronajímá tu spousta lidí. Mnozí mají svázané ruce nafouklými cenami nemovitostí, které si nemůžou dovolit. Mnozí jsou přistěhovalci, jako my.
Mnozí z nich, dávají žádost na byty prý až 5x než jsou někde úspěšní. Kolega z manželovy práce vyplňoval onen žádací formulář 12x, než mu majitel řekl ano a mohli se nastěhovat do domu, který ale byl úplně na dně jejich žebříčku výběru.
Ale po tolika zamítnutých žádostech si už nemůžete vybírat. Smutné je, že to se ovšem může odrazit v budoucnosti i na jeho další potenciální koupi. V minulosti špatná residenční adresa na žádosti ať už o půjčku nebo o dům může znamenat krátký proces končící jen dalším zamítnutím.
A tak bitva o domky v těch lepších adresách, je opravdu pekelná.
My jsme měli ohromné štěstí v tom, že jsme nakonec hned napoprvé byli úspěšní u domu, který ještě nebyl na trhu. Nevím, jak jsme se o něm dozvěděli, ale manžel se do půl hodiny na něj jel podívat, líbil se, zavolal mi, dohodli jsme se, telefonicky jej "zarezervoval" a ještě ten večer jsme realitce odeslali onu žádost. Na trh šel dům už s tím, že na něj byla dána nabídka.
To ovšem nezastavilo další potenciální podnájemníky.
Během 48h (!!!), než se pan domácí vyjádřil k naší nabídce, mu jich na stole přistálo dalších 6. Začalo přituhovat. My začali navyšovat cenu. Ostatní samozřejmě také.
Pak od agenta přišly dotěrné otázky (do kterých jim podle mého nic není) tipu: „Proč manželka nepracuje? Chcete ještě další děti? Máte často návštěvy ze zahraničí?“ a my jsme se připravovali, že domek nedostaneme.
Asi po týdnu handrkování jsem to nakonec dostali. Ale to peklo s tím spojené, je zdejšímu trhu typické. A musím říct, že z toho, co jsem slyšela od ostatních, my jsme to měli ještě snadné.
Soudě ale dle právě prodané neobytné chatrče, pomalinku přituhuje.
A ten, kdo nemá žaludek se prát, riskovat, obětovat vše co má a pravděpodobně prodělat i ty poslední fusakle co má; ten, kdo očekává jednoduchou jízdu k rychlému zisku, ten bude nemile překvapen.
Inu, není se čemu divit. Nejsme jediní, kdo chtějí žít australský sen.
