Bylo to jako scéna z filmu. Perfektní den. Pohádková příroda. Počasí skvěle vyšlo a zrovna když slunce na obloze začalo malovat jeden ze svých dechberoucích západů naše tůra se chýlila ke konci. Den nemohl být lepší. A pak během sekundy se mi celý zhroutil před očima. Tak takhle vypadá smrt? Ne! Ne moje děti.
Wilsons Promontory, Victoria, AUSautorka
Děti s námi v ideálním počasí v pohodě dokončovaly asi osmý kilometr na svých malých nožičkách. A byla jsem na ně za to patřičně hrdá. Hráli jsme asi desáté kolo „město, jméno, zvíře, věc“. Povídali si o našich naše psech a výletech, na které si děti vzpomínaly. Celý den byl nabitý skvělým vyprávěním o nepřekonatelné síle australské buše a jejím znovuzrození po ničících požárech; o černých kakadů, kteří nám občas poletovali nad hlavami; o roztomilém wombatovi, kterého jsme před chvílí viděli a o spoustě dalších jiných věcí.
Sami to znáte. Tyto chvíle s dětmi v přírodě jsou nepřekonatelné a za nic na světě bych je neměnila. Venku na tůře jsem ve svém živlu. Hlavně venku na horách jsem doma. Miluju ten pocit volnosti. Miluju objevovat neznámé. Miluju, že nevím co mě za dalším kopcem čeká. Miluju, že žádný den není stejný a že i ta nejobyčejnější procházka za humny může být úžasným nezapomenutelným dobrodružstvím.
A pak se najednou celý můj život zastavil. Holku modrookou jsme ani nedozpívali a já s dětmi vytřeštěně hleděla smrti přímo do očí. Krve by se ve mně nedořezal.
Několikrát jsme si s manželem kvitovali, jaké je štěstí, že si v tomto rozumíme a že jsme oba stejní blázni. Že nás to táhne na stejná místa. Že dobrodružství vyhledáváme. Že se bez určité dávky adrenalinu zkrátka neobejdeme.
Jsem si vědoma toho, že mám nepopsatelné štěstí, že můžu tuto svou lásku sdílet, jak se svou lepší polovičkou, tak s tím nejdůležitějším co mám. Děláme to asi všichni a myslím, že je to tak v pořádku. Děti by měly s rodiči sdílet některé jejich záliby. I když by to samozřejmě mělo být i naopak. Ať už se bavíme o baletu, vážné hudbě, fotbale, stanování nebo lezení po horách. Fakt je ten, že u některých koníčků rodičů, do které jsou zahrnuty děti, to ne vždy může dopadnout dobře.
Jak ale vědět, kdy je trocha riskování v pořádku a kdy to hraničí s nezodpovědností? I vědci se přece shodují, že když se děti naučí trochu riskovat, být mimo jejich osobní zónu bezpečí, tak mají větší možnosti úspěchu a být v něčem opravdu dobří. Ale co když při tom učení riskovat a mít odvahu a ničeho se nebát mohou přijít o život? Co pak?
Při pohledu na esíčkovitě vztyčeného hada zhruba do úrovně mých kolen kousínek ode mě, v útočné pozici s vytasenými tesáky, se mi promítnul ve zkratkách celý můj život. První pusa s tím pravým. První panická hrůza v propadajícím se letadle jen pár dní po svatbě. Bezprostřední blízkost první lavině. První pohotovostní bivakování v bouři. Sestup na pokraji sil a bez jídla. První zaseknutí cepínu do ledu. První ultrazvuk. První porod. Jejich první krůčky i první odřená kolena.
Připadalo mi, jako by se had k nám přibližoval a zvětšoval se. Jeho nafouknuté „tváře“ nás ale natolik fascinovaly, že jsem si hlupák přála, abych je mohla prozkoumat zblízka.
Probrala mě až dcerka, která si stěžovala, že jí bolí, jak jí pevně svírám ruku.
Začali jsme pomalinku couvat a ohlušující ticho protínal jenom hadův chraptivý zastrašující sykot. Mám ho vyfotit? Kde je taťka? Co tam vzadu zase dělá? Jak odsud pryč? Musím co nejrychleji uprchnout s dětmi do relativního bezpečí.
Je to od nás nezodpovědné chodit s nimi od malička v krosně na zádech a tahat je po horách? Učit je slaňovat? Nechat 3 dny staré novorozeně olízat a očichat našimi psy? Je to ode mne krkavčí vodit je na balet, jenom proto, že já si myslím, že je tato koordinace pro ně důležitá v obodbí růstu? Je to hloupost jít s nimi na hřebenovku nad úroveň sněhu? Učit je jezdit na kole? Plavat? Lyžovat? Sednout s nimi do letadla? Jet autem po D1?
Jsem nezodpovědná matka, že dětem předávám to, co nás s manželem zcelilo a udělalo z nás lidi, kterými jsme dneska? Jsem nezodpovědná, že je občas vystavuji mírně riskantním situacím? Kde je hranice zdravého výchovného riskování a nebezpečného ohrožování života?
Nevím. Jednoznačnou odpověď na tyto otázky si musít nají asi každý rodič sám.
Já vím ale jedno naprosto jistě. Strachu, coby milující matka jsem absolutně plná a nikdy, NIKDY se jej nezbavím, ani kdybych s nimi byla „bepečně“ zavřená celé dny doma. Asi proto, mi ani tato příhoda nezabrání, abych je zase příště vzala někam, kde na nás asi určitě bude číhat nějaké to dobrodružství. Ať už má jakoukoliv tvář.
Protože trošku s dětmi riskovat nemůže být tak zlé.
PS: Doma jsme si dodatečně v encyklopedii vyhledali, že na nás svá zubiska cenila smrtelně jedovatá Pakobra páskovaná (Notechis scutatus) , což je podle některých zdrojů druhý nejjedovatější had na světě.
