Nevím, co mě to potrefilo. Fakt nevím. Nikdo mě nemučil ani mi nedával ultimátum. Udělala jsem to naprosto dobrovolně a vědoma si všech možných následků. (Teda, to jsem si aspoň namlouvala.)
nemůžeme radši zůstat doma?
Já si vážně, ve své laskavé chlebodárné mateřské naivitě, myslela, že nám to všem zpříjemní měsíc na cestě za poznáním. Když už je tahám na takový štreky, tak ať na tu dovolenou nevzpomínají ve zlém, že áno.
Oj, joj, joj, Steve!, Steve! Jak jsem se mohla v tobě takhle zmýlit. Kdo ví, kolikrát ses musel, chudáku, ve svém hrobě otočit.
Co vám mám povídat. O Stevovi jsem věděla, že je chytrej kluk a kvůli takovým příležitostem ten iPad vymyslel, že? Tak proč to nevyzkoušet. Já vím! Já vím! Můžu si za to sama.
Ale stejně. Steve, neSteve, garantuju vám, že iPad pro své ratolesti jsem s sebou na dovolenou vzala poprvní a NAPOSLEDY!
A to jsem si ještě, já kr**a nebeská, držte mě, myslela, že za moje úctihodné ambice dostanu nejeden metál. Kdo ví, možná i Nobelovu cenu míru nebo tak něco.
Říkala jsem si, stáhnu pro děti co nejvíc knih na čtení, ať si procvičují čtení, že áno. Pak jim tam dám matematické příklady na procvičování, ááá tahle hra je vynikající na gramtatiku. A helemese, tady budeme pilovat spelování a rozšiřovat si slovní zásobu. Tady si stáhneme vietnamštinu pro začátečníky a jo, a ještě něco na kreslení. Perfektní. Budeme se učit, opakovat si látku, když už minou školu na pár dní a ještě se naučíme něco nového, že áno.
No, a za odměnu jim tam dám tuhle hru, když se budou na pokoji nudit. A tahle vypadá taky hezky. A tato taky. A tato taky.
Navíc, dcera má tím pádem v iPadu foťák, který vloni ztratila někde v Indonésii, tak si bude dokumentovat cestu a pak může ukázat všechno babičkám. Můžou nahrávat i videa. Určitě to bude sranda, dívat se na všechno třeba za pár let.
„Jóóó, mamí, to je skvělé. A ještě tuhle app na úpravu fotek, abych si na fotky mohla přidávat srdíčka a motýlky, jo?“
„Tak jo“, proč taky ne, že?, když je to zadarmo.
To samé jsem samozřejmě udělala pro syna na předškolní úrovni, jenže na svém přechytračelém mobilu. To víte, já taková hodná matka, nechtěla jsem, aby přišel chudáček zkrátka a iPad mu Ježíšek ještě nedonesl.
Prvních pár dní probíhalo všechno v pohodě. Na iPad si děcka skoro ani nevzpomněly, v letadlech, na hotelu i po památkách jsme hráli řadu her, které jsem, jako zkušená zcestovalá suprmatka, buď vytáhla z rukávu anebo vymyslela na místě. No, a večer byly všema těma chrámama v Angkoru natolik utahaní, že po dovádění v bazénu lehly a spaly jako ten zatracenej nedobitej iPad.
Asi po 15. dni přišla krize. Nebo to bylo dřív?
To už jsme byli ve Vietnamu a projížděli 3 dny šíleným Mekongem. Děcka unavení, já unavená, manžel se radši schovával za foťák a víc a víc jim všechny ty zaprášený krásy Vietnamu připadaly stejné.
Už nás nebavilo počítat mopedy ani krávy na silnici nebo polorozpadlé chajdy na vodě. Nadšení z nového pokryl dusivý šedý špinavý prach, kterého je ve Vietnamu hojně i pro export.
No, a tak jsem jim někde u Hue vrazila iPad a mýho chytrouše.
Vydrželo jim to asi hodinu, než se začaly prát, že on chce iPad a ona mu ho nedá. A to jsme měli ještě dalších 20 dní cesty před sebou!
Nevadí, vyřešilo se. Jenže pak se věčně řešilo dobíjení, aby hračičky měly šťávu. Nebo on hrál její hru a utratil jí peníze na něco, co ona nechtěla. Ona chce hrát hru na mobilu, ale on tam má zrovna rozehrané něco jiného. On chce hrát na iPadu, jenže ona mu ho nepůjčí, protože si šetří baterku a chce fotit. Atd. atd.
Zkrátka MASAKR!
Veškerá moje energie se soustředila pouze na to, jak nechat brouka žít. Žuchty, čvachty, piškumprásk (už málem přiletěla první. Ne, sedla jsem si radši na ruce a dívala se ven z okna. Oni si to mezi sebou musí vyřešit sami).
Mám brouka ráda. Mám brouka ráda. Mám brouka ráda?
Co vám budu povídat. Z toho zachraňování brouka před ... (však vy víte) došla šťáva zase mě. Na matematické příklady nedošlo ani jednou. Spelování jsme procvičovali asi tak 2x. A že by se malej něco naučil číst? Leda ve snu. Zkrátka, všechny moje sofistikované plány na elektronickou pokrokovou výuku skončily někde v Mekongu. Jen těch pohádek na čtení, jsme měli stažených málo. Aspoň že ty nám nejednou zachránily nastupující krizi.
Občasné slunné chvíle bez iPadu.
Foto, průvodce, kolega bloger a tichý trpitel: Jiří Zajíc - Vietnamtravel.cz
Nu, a milé děti, víte, jaké z toho pro mě vyplývá poučení pro příště?
Nedivte se, ale od teďka pokaždé, když někam jedeme na dovolenou, tak:
a/ omylem zapomenu iPad a veškeré podobné elektronické příslušenství doma.
b/ bude hodně dlouho trvat, než zase v pěti s dvěma malýma dětma sednu na měsíc do auta.
c/ no, a kdybych náhodou na pravidlo b/ za pár měsíců zapomněla a přece jenom se zas někam s váma vydala, prosadím si místo vedle řidiče. Mezi vás posadím vašeho milovaného tatínka a sama budu blaženě CELÝ měsíc předstírat, že vpředu NIC neslyším.
d/ nebudu nikde říkat, že jsme byli s Jiřím, protože ten nás bude do konce svého života proklínat a taky zasklívat, že jsme kdy byli jeho klienti. Sláva, sláva jeho neskonalé trpělivosti.
Howgh, váš kapitán!
