„Pro mě za mě si obleču třeba halenku s volánkama a kraječkama, hlavně že se s tím nemusím půl hodiny žehlit!“, prohlásil onehdy můj manžel, když si na poslední chvíli balil svůj týdenní kufr.
Týden co týden je u nás doma pořád ta samá scéna jejíž cílem není nic jiného, než zjistit, kdo z nás dvou nenávidí žehlení víc a kdo je tudíž z této život vycucávající aktivity omluven.
Já si na žehlení, jak je týden dlouhý, nevzpomenu a ano vím, měla bych. Je to moje povinnost, coby ženy v domácnosti. Ale zatím se mi mistrovsky daří argumentovat proč jsem přes týden neměla ani sekundu času pro sebe, natož na jeho košile. To on si sedí po večerech v hotelu zatímco já mám na starosti všechno ... a na oko naštvaně vyjmenovávám dlouhý seznam všeho možného i nemožného, co jsem musela během své týdenní olympiády absolvovat.
Není tedy překvapením, že On většinou argumentaci proletí na celé čáře a musí se ujmout poraženecké pozice za žehlicím prknem, které snad každou chvíli začne kousat. Chvíli na tu žehličku kouká a přestože má IQ 254 (!?), na žehličku zabudovaný čip nemá a jeho operační paměť na provedení tohoto primitivního programu v tu chvíli kompletně selže čímž dojde k zapařování závitů díky nadměrné sekreci potu.
Já většinou, ze soucitu, solidarity, z měkkoty, ze vzteku, z povinnosti (říkejte si tomu, jak chcete) ho po pár minutách poslouchání jeho neskutečného nadávání od žehličky odtrhnu (on dělá jen na oko, že tu žehličku nechce pustit) a ukážu mu, jak se to vlastně správně dělá.
Jednou, není to tak dávno, jsem si pochvalovala, jak jsem mazaná a že jsem na to konečně vyzrála. Nakoupila jsem totiž košile do zásoby, abych je musela žehlit jen jednou za měsíc. Nepočítala jsem ovšem s fluktuací váhy. Takže zase nic.
Žehlení jsem bohužel nikdy neměla ráda a závidím lidem, kteří se u něj jsou schopni odreagovat. To radši půjdu okopat pár řádků vinohradu (i když bych si to možná i s tím na poslední chvíli rozmyslela). A tak jsou jeho košile (vyjma obleků, které mileráda a samolibě nosím do čistírny), to jediné, co se u nás žehlí. Ostatní oblečení, moje i dětí, je kupované z materiálu tak, aby se žehit nemuselo a vyvěsilo se samo na šňůře.
Světe div se, že tahle technologická materiálová revoluce zdá se, nepřišla ještě do světa pánské módy a vyjma kalhot a sak, nemačkavé materiály jsou pravým ekvivalentem šafránu. Co, šafránu, ten aspoň vím, že někde roste. Ale ukažte mi 100% nemačkavou pánskou košili.
To moje babička, ta byla frajer. Ta žehlila s láskou, povídala si přitom, hezky se u toho zahřála, prospala se a prádlo jsem si před ní musela hlídat, protože by mi na ´len´ teplotu vyžehlila i Chanel krajkové hedvábí, kdybych nějaké měla. Opravdu šťastná to žena.
Chci jen tímto soucitně vyzvat všechny Marks & Spencery, Tedy Bakery, Calviny, Hugy Bosse, Kenza, Jitexy i Oděvní družstva Prostějov a mnohé jiné výrobce pánské módy – prosím vás nerozbíjejte nám manželství! Vymyslete konečně materiál na pánskou košili, která se nemusí žehlit.
Jenom bez těch volánků a kanýrků, prosím.
