V těsném meziprostoru mezi mnou a dcerou na sedadle sdílejí místo Spiderman, Buzz, rytíř a indián, dva koníčci, klokánek, ježura a papoušek Kakadu, jo a legový Ninja. Mezitím, co se dcera a syn automaticky připoutávají, snažím se najít v očividně bezedném baťůžku mrňavý sytě růžový hřebíneček na česání hřívy, neboť i koně se chtějí líbit a to právě teď a hned!
Tentokrát jsem do letadla nastupovala s jistými obavami. Po svém posledním blogu "Abeceda létání s dětmi", jsem si totiž uvědomila, že máme spoustu nepřátel a že ne každý nás chce v letadle vidět. Mé obavy se ovšem během několika málo sekund rozplynuly jako mráčky na nebi.
Než nás letuška zkontroluje, skoro v nadzvukové rychlosti a polozautomatizované preciznosti pokračuji s přípravami sešitků s aktivitama a nálepkama, dětských časopisů a knížeček; a do kapes u sedadel zasktrkuji vybraných pár pastelek a trhací izolepu, která vím, že vždy účinně zabaví.
Syn lítá ve svém přiděleném prostoru na sedadle s raketou v jedné a motorkou v druhé ruce a oba se předhánějí v tom, kdo první zpozoruje, jestli se letadlo už rozjíždí. Sešitky jsou připravené, zásoby pidi-dárečků, jídla, pití a dobrot, jako pro celou armádu šikovně po ruce vyčkávají na první signál nutné potřeby, vše uloženo ve “stand-by mode” v dosahu pro Saxaninu ruku Šmátralku a tak se letadlo může pomalinku rozjet.
Za zvuku rozjíždějících se motorů, konečně trochu relaxuji a na tváři se mi objevuje nepatrný úsměv. Myšlenky se mi okamžitě nekontrolovaně rozutekly po celé zeměkouli na všechna místa, která jsem kdy navštívila a hlavně ta, která mě ještě čekají. Z nepovoleného sekundového momentu, který jsem si tak sobecky ukradla bez dovolení pro sebe mě vyrušila až dcera: “Maminko, ja jsem tak šťastná, že zase někam letíme”, nevím jak na toto reagovat a tak ji jen pohladím a dám jednu štípanou na čelo.
Teď už motory řvou na plnou páru, letadlo nabírá na rychlosti a letiště se pomalinku začíná vzdalovat. “3..., 2…, 1... blast off” volá Buzz i Spiderman a letadlo se i s černými pasažéry odlepilo od země a míří “do nekonečna, a možná ještě dál” (citát z Příběhu hraček (Toy Story), pozn. autora).
“Tento moment miluju, mami!” se slastným pohledem a šťastnýma jiskřičkama v očích mi sděluje dcerka, zatímco nadšeně kope nožičkama ve vzduchu. “Jo? Já taky, miláčku” a obě se spokojeně usmíváme a vduchu jistě i ona plánuje náš příští let.
V ten moment si uvědomuji, že děti mají nepochybně absolutně stejné právo být v letadle, potažmo jakýchkoliv jiných dopravních prostředcích, jako kdokoliv jiný. Nejen že sourozenecké spory jsou mnohdy právě na cestách neexistující a pro každého rodiče tudíž zdroj blaha; nejen že se jim otevírají nová okna k pochopení okolního světa a jeho lidí; cestování také umožňuje rodiny ztmelit způsoby, které nejsou vždy možné doma, kde jsou naše životy ovládané každodenními rutinami a rodinné diskuze téměř neexistují. Zajeté stereotypy vystřídají zážitky, dobrodružství, nová témata k rozhovorům od historie, přes jazyky, jídlo až po odlišné oblečení a zvyky.
V neposlední řadě cestování moje děti učí samostatnosti a odpovědnosti, lepší komunikaci, přizpůsobení se a akceptování ostatních, zdolávání překážek, trpělivosti a toleranci. Za pár let se možná naše děti budou pohoršeně divit, že někdo někdy nechtěl sedět v letadle vedle maminky s dítětem, stejně jako v minulosti nemohli černoši jezdit stejným autobusem jako bílí.
Měli bychom začít u našich dětí, a ukázat jim, že každý člověk, bez vyjímky, má stejná práva na existenci, která vyžaduje on sám. A to nejen na několik hodin v tom nádherném stavu mezi nebem a zemí ...
