Maminka pořád poslední dobou mluví o nějakém kontejneru a kdy už přijde. Nevím proč ho pořád tak vyhlíží: „ještě že si člověk dneska všechno může zkontrolovat na internetu, “ pochvaluje si, když se na počítači dívá na loď s tím naším kontejnerem, jak pluje k nám. Ale je fakt, že co jsme se s bráškou přestěhovali za tatínkem do Austrálie, prakticky o ničem jiném s tatínkem nemluví.
tak kde to vázne? ...Baby Blues(r)
Je to fakt otrava. Nemám tu kolo ani koloběžku, ani žádné kamarády. Jenom bráchu, a ten mě někdy pěkně štve. Ani moje hračky nevím kam se poděly. Od té doby, co nám je nějací divní páni nastrkali do krabic v mém pokojíčku, jsem je neviděla. Ale to už je strašně dávno. Nemyslím si, že jsem zlobila. Ne, to by mi maminka určitě řekla, že dala moje hračky zase do charity. Ostatně, brácha taky nemá si s čím hrát, a ten je skoro pořád hodnej. Ale tomu koupili novou obrovskou krabici lega. Já dostala jenom pár petšopáčků, hřiště a jezdícího křečka. S ním je děsná švanda, i když už nejezdí. Maminka mi říkala, že s ním nemám jezdit po koberci, ale já ji neposlechla.
Ten koberec jsme měli v hotelu, kam si nás taťka přivezl z letiště. Ale byla tam příšerná nuda a vůbec se tam nedalo nic dělat. Hmm, no zas tak nuda to vlastně nebylo, protože jsme pořád chodili do restaurace a cukrárny na dortíky, anebo do hračkářství a tam nám mamka vždycky koupila nějakou hračku, abysme si měli potom na pokoji s čím hrát. A byla tam televize. Tu tady teď nemáme. Internet taky ne. Nemůžu si hrát na počítači hry, ani s babičkama a dědou jsem se už strašně dlouho neviděla. Určitě aspoň od rána.
Ale jsem ráda, že už v hotelu nejsme. Maminka totiž taťkovi říkala, že to s náma dýl jak měsíc zavřená nevydrží a že má jenom jedny nervy a že s náma uteče třeba pod stan na pláž. Maminka vždycky taťku přesvědčí: „Než čekat na celníky než se uráčí zkontrolovat náš kontejner a propustit ho, tak to klidně budeme spát i jíst na zemi, hlavně že je můžu na chvíli vypustit ven. To taky tady můžeme čekat do vánoc. Vůbec nechápu proč to tak trvá?" Maminka asi špatně vyčistila zubním kartáčkem moje boty a kola, a bojí se to taťkovi říct. Taky pořád vyhrožuje, že se kvůli nim nebude stavět na hlavu, ale tatínek ji uklidňuje, že u protinožců už jsme.
Potom dodala: "To je jak za komoušů. Já chci svůj kávovar,“ ale potom se na taťku usmála, pomazlili se a na druhý den jsme přejeli do našeho nového domečku a tatínek dal mamince krásnou kytku. Bylo to moc dobře, protože nás to tam už fakticky nebavilo ...
A tak jíme a spíme ve spacácích na zemi, což je náhodou paráda. Pořád se nám všechno kazí, protože nemáme ledničku. Děsná otrava taky je, že se nemůžu převlíkat několikrát za den a že musíme nosit oblečení i několik dní za sebou, protože prý se s tím maminka nebude prát v ruce a do veřejné prádelny taky nepůjde. A tak než dojde naše pračka, chudák maminka pere všechno sama a vždy při tom nadává a říká, že to je jako v roce razdva a že to vůbec nechce pryč.
Ale já se jí snažím pomoct. To moc špinavé oblečení schovávám tak, aby ho nenašla a nemusela se s ním prát, ale to se pak mamka zlobí ještě víc. Taky se s bráchou peru několikrát za den, abych jí pomohla, ale oblečení po tom není o nic čistější. Tak nevím. A pračka ani kontejner taky pořád nejdou. Leda, že by přišly když nejsme doma. Ale jinak nám zvonek funguje. Kontroluju to každý den. Je to děsná prča vidět mamku jak se vždycky vyděsí, když přiběhne ke dvěřím...
„Já se tak těším, až nám dojde všechno naše nádobí a věci,“ prohlásí maminka skoro při každém vaření.
„Už se nemůžu dočkat, až ty levné talíře, příbory a hrnce, které akorát všechno spálí, šoupnu do charity. Pokud je teda do té doby všechny nerozbijeme.“
A tak už chápu, proč se mamka vůbec nezlobila, když jsem rozbila jeden nový hrneček a bráškovi zase spadl jeho talíř s obědem. Měli jsme zrovna rizoto, a to on moc rád. Rýže byla úplně všude, a on děsně řval, že nemá co jíst, protože maminka mu to zakázala, že tam byly střepy. Musela jsem mu dát ze svého. A mamka taky. Ta pak nadávala ještě týden, protože všude byla děsná spousta mravenců. Tatínek ale říkal, že to je prý tady normální.
„Ach jo,“ povzdychne si mamka pokaždé když kouká z okna a zhluboka se přitom nadechne. Ona poslední dobou vůbec nějak moc vzdychá.
„To je horší byrokracie než v Čechách. Jenom není koho podplatit, aby se začalo něco dít. Aspoň to. Člověk platí takové peníze a ještě aby prosil, aby nám vydali naše vlastní věci. Hlavně že mají co odškrtávat, mají na každou kravinu nějaký formulář, potvrzení a razítko a já skáču jak oni pískají, šašci jedni.“
„Paráda,“ zaradovala jsem se „brácho, jdeme do cirkusu.“
