Byl to zajímavý pocit, když jsem poprvé uslyšela své dítě zpívat australskou hymnu na jednom z pravidelných pátečních školních shromážděních. Já, holka z malé vesničky na jižní Moravě. Moje dcera, která je Britka a zpívá australskou hymnu. Jak se to stalo, říkala jsem si, když jsem si utírala slzy dojetí a snažila se své emoce schovat pod prosmrkaný papírový kapesníček.
Moje kořeny jsou pevně zarostlé někde pod Pálavou na mé milované jižní Moravě a hned tak je něco nevyvrátí. Manžel je zase nefalšovaný Pražák (teda pardón – Libeňák). S dětmi je to asi poněkud komplikovanější. Narodily se v Británii, v překrásném kraji Yorkshire, kde se i já cítím po letech opravdu doma, i když do Čech a na Moravu jsme jezdili často. Teď už ale tráví víc jak třetinu jejich života objevováním krás života u protinožců.
A kde jsou tedy jejich kořeny? Já vím, nabízí se nahlédnout do kolonky „národnost“ anebo „místo narození“ na rodném listě, ale je to směrodatné? Jsou uvnitř Angličany jenom proto, že se tam narodily? Nebo jsou Čechy, protože my jsme oba odtud a mluvíme na ně česky? Můžu si s nimi číst Honzíkovu cestu, povídat si s nimi o Moravě a Čechách, o moudrém Karlu IV, nebo o jejich vzdálené rodině, kterou prakticky znají jen díky Skypu; můžeme si zpívat Svěráka, číst o Bivojovi, poslouchat rádio, dívat se na Vaška v kulichu, jak se snaží vytrhnout velrybě stoličku, chodit do české školičky, ale budou se díky tomu cítit Čechy? Co si budem namlouvat, můžu se snažit sebevíc, ale myslím, že samotná znalost jazyka a kultury k národnímu cítění asi nestačí.
Jak vlastně ten pocit náležitosti k národní identitě vzniká? Jak a čím jej můžeme ovlivnit? Co to vlastně obnáší být Čechem, Angličanem, Australanem? Je vlastenectví k 16000km vzdálené zemi možné v dítěti vybudovat nošením trikolóry nebo moravského kroje z vesnice odkud pocházím?
A vůbec! Potřebujeme k životu ten pocit někam náležet? Vědět odkud pocházíme a vážit si toho? Nebo nás neovlivní nic natolik než místo, kde jsme se narodili a tím to končí? Anebo národní cítění je už v dnešním globalizovaném světě passé a je tak nějak jedno, kým jsme tam uvnitř? Protože dřív nebo později už budeme takhle světově smíchaní snad všichni. Vzniknou tak nové pojmy jako australský čecho-angličan a nikdo vlastně nebude vědět, co to znamená. A nikomu na tom, odkud ten druhý je, vlastně nebude ani záležet, protože sám neví odkud přišel a kým tam uvnitř je.
A nebude to tak možná lepší? Třeba když bude tam uvnitř prázdno, když zmizí naše národní cítění, onen hrdý pocit náležitosti a respekt k předkům, vypaří se i nežádoucí puristické názory pod zástěrkou xenofobie a potažmo i rasismu?
Přála bych si, kdyby v tomto měli sociologové a psychologové jasno. Mezitím nám nezbývá, než na Británii, Moravu i Čechy s láskou denně vzpomínát, ale stejně tak si užívat nových dobrodružství, které nám dočasně poskytuje Austrálie. Nakolik je ale ovlivní a nakolik z nich budou díky tomu Australany se s jistotou dozvím, až za mnoho let.
Ať už je to tak nebo onak, je asi jedno kde se momentálně nacházíme. Myslím, že hlavní je, co cítíme uvnitř a jsme s tím pocitem v blažené harmonii. Doma je zkrátka doma a to je podle mě tam, kde nám je dobře, protože jsme spolu. Chtěla bych ale umět přetočit film života dopředu a nakouknout do tajemství duše jejich identity a náležitosti; zkrátka vědět, kam jednou budou patřit a kým se budou cítit. Ale jak pravila jedna malá holka, to se stane „až naprší a uschne“.
Mého čtyřletého syna to možná taky tak trochu zajímá. Nedávno se mě totiž zeptal: „Mami, a v jaké zemi budeme žít příště?“. Soudím tedy, že život z kufru si i děti užívají spolu s námi. I když vlastně pořádně nevíme, kde to „naše doma“ vlastně je.
