“Taťko, nechej toho. Už zase?“ posteskne si dcera, která přiběhla hned, jakmile uslyšela šramotit jeho klíče ve dveřích, a s trucem si sedne na sedačku, aby na sebe upoutala pozornost.
„Ne. Maminka je moje. Jenom moje!“ přiletí syn a snaží se svýma rukama nás rozdělit a své malé tělíčko vehementně klíží mezi naše přicuclá těla.
Dnešní boj není ničím vyjímečný. Každý večer, kdy přijde domů z práce, je stejný. Plný emocí, nadšení a empatie, lásky i zklamání. Moment, kdy se znovu objeví náš střed vesmíru, náš smysl života, naše slunce, které nám dává důvod ráno se jeden na druhého usmát, je nejdůležitějším momentem dne.
V tom jednom krátkém objetí, povzdechu, že je tak rád, že je konečně doma; v tom pomíjivém pohledu mně do očí před tím, než mi jeho ústa zahřejí ta má; v ten krátký pomíjivý moment vím to, o čem se celý den jen dohaduju. To, že se každý večer vrátí a zahrne nás všechny tolika láskou, je nenahraditelný pocit, kterého se nikdy nenabažím.
„Tak jaký jsi měl den?“ snažíme se ignorovat řev dětí, kteří chtěnechtě požadují stoprocentní taťkovu pozornost. „Ani mi nemluv, hlavně že už jsem doma u tebe. Tak jsi mi chyběla,“ zašeptá mi do ucha, a přestože mě pevně svírá v objetí, vím, že je právě totálně vysílen na dně. Nevadí, ať čerpá. Budou dny, kdy zpátky na hladinu vyloví on mě.
„Tati, tati, dostala jsem jedničku. A paní učitelka dneska říkala, že ...“
„A tati podívej, co jsme s maminkou postavili z Lega, je to ...“ zbytek už nevnímáme, ale oba pokračují zatvrzele dál v tom svém jeden přes druhého, a nezastaví se, snad ani aby se nadechli.
„Jak to prosím tě můžeš celý den vydržet?,“ usměje se na mě těma svýma unavenýma kukadlama „jsi skvělá, víš to?“ Nemusí ani pokračovat dál, tuhle písničku už znám, už jsem ji slyšela mnohokrát. Zpíváme ji jeden druhému už mnoho let. Vím, že jsem jeho domov, známá pevná nehybná skála i neznámá cesta nebezpečnou džunglí. Vím, že ho dělám kompletním tak, jako on doplňuje mne. Jin a jang.
„Miluju tě“ synchronyzovaně dokončíme náš duet, který je bez oslavného potlesku přerušen a ukončen synovým otravným taháním za tričko, protože se chce pochlubit se svou novou knížkou Star Wars.
Dívám se, jak si spolu čtou, zatímco dcerka se tatínkovi slastně choulí na klíně, laská ho svými drobnými prstíky ve vousech a zamilovaně se na něj dívá. „Tatínku, máš mě taky tak rád, jako máš maminku?“
Má. Oba. Jsem o tom přesvědčená, a ani nemusí nic říkat. Je to jejich neporazitelný rytíř s mečem na bílém koni, co jim proseká cestu i tím nejhustějším trním. Nikým a ničím nenahraditelný. Tak, jako byl ten můj.
„Co máme dobrého k večeři?“ přivede mě zpět do reality ...
