Nastala zvláštní doba. Dynamická. Proměnlivá. Nestabilní. Pro někoho plná strachu a nejistot. Pro někoho doba ústupků i předsudků. Doba, kdy se dávno zapomenuté nálady i názory derou na povrch. Lačnící po krvi, po tvrdé ruce ...
... jasně daného řádu. Doba volající po bezpečí a ochraně. Před čím a kým je prakticky jedno. Důležité je, že to leží tam venku a my jsme tady uvnitř. Uvnitř bubliny…
Žijeme v době, kdy je všechno možné. Kdy na lásku a pravdu se nahlíží jako na neduhy. Jako na hendikep. Jako na elementy, které zasluhují shovívavý soucit nad nebožáky, kteří je vyznávají. Proti tomu stojí opěvovaná “pragmatičnost” a hrdý skepticismus. Cynický pohled plný omylů hlásající strach i nenávist.
Hlas hystericky řvoucí do světa, že tu pro nikoho jiného není místo, s nikým jiným tu nelze žít. Věřím, že v zemi, kde vedle sebe v poklidu žijí hrdinové i kolaboranti, estébáci a jejich oběti, se ještě pár míst najde …
Plujeme v době, kdy jak houby po dešti napříč společností rostou nové idoly. Nové figurky hlásající přesně to, co chce populace slyšet. Hlasité tlampače nenávisti se rozezněly naplno. Není úniku. Nelze se izolovat ve světě, který více než kdykoli dříve vypadá jako důmyslně utkaná pavučina. Nelze hrdě přeseknout jednotlivé nitky pavučiny, aniž by se celá nerozpadla a nezahubila i ty, kteří jí zničili …
A přesto se o to mnozí pokoušejí. Snaží se svůj iluzorní a klamavý náhled na svět a společnost vnutit všem. Kdo nesouhlasí je nepřítel. Vyvrhel a zrádce. S takovými je třeba zatočit. Vystrnadit je, umlčet a zesměšnit. Vykleštit je fyzicky, duševně nebo alespoň symbolicky.
Bloudíme v době, ve kterém se extrém považuje za zdravou a potřebnou polohu. Kdy radikální a omezený postoj je vyzdvihován a chválen. Cokoli menšího nestačí. Čím hlasitěji, tím lépe. Čím více razantní a nekompromisní, tím lépe. Uzavřenosti a touze po vysokých zdech je tleskáno. Otevřenost a pochyby jsou trestány zatím jen verbálně, jenže tak to vždycky začíná …
Naplno a bez servítků a sebemenšího skrývání se odhaluje zcela nekritický pocit nadřazenosti. Pocit, že my jsme lepší. Jen a jen my. Ve všem a vždy. Máme lepší víru, barvu kůže, mozky i zadky. Lepší kulturu, vědu, HDP i IQ. Ve všem jsme vyspělejší a kvalitnější. V dnešní době je snadné podlehnout iluzi, že snad nás si Bůh vyvolil jako jeho nejmilejší a nejlepší národ a zemi na celém světě.
Zapomínáme, jaké démony tyto názory v minulosti vyvolaly. Zapomínáme, že i my jsme ještě nedávno stáli na pokraji vyhubení … a nyní někteří volají po vyhubení jiných. Samozřejmě těch horších. Šílené.
Jenže kde roste pocit nadřazenosti? Kde se mu daří a sílí? Jen tam, kde je předtím pocit hlubokého ponížení. Jen tam, kde se zabydlel pocit - nejsem dost dobrý. Nadřazenost roste jen tam, kde chybí sebevědomí a sebedůvěra. Roste jen tam, kde chybí úcta sama k sobě i ostatním.
Tam, kde chybí vděčnost a zdravá sebereflexe. Jen ten, který se sám ve svém nitru cítí ponížený a horší než ostatní, má pud k tomu se nadřazovat nad ostatní. Vlastní pocit méněcennosti vede k touze se povyšovat.
Kde vládne nadřazenost, není prostor pro debatu. Není prostor pro pokoru a naslouchání. Kde panuje nadřazenost, rozum spí. Jaké se nabízí východisko? Především nepovyšovat se nad ty, kteří se povyšují. To nedává smysl a vede to jen a jen do pekel. Nenávist zplodí jen další nenávist a opovržení.
Je třeba vystoupit z davu. Jasně artikulovat stanovisko odmítající pohrdání druhými. Jasně odmítnout stanoviska strachu a plošné nenávisti. Mlčení jen posiluje dojem, že hlučící menšina je ve většině.
Je zapotřebí si uvědomit své schopnosti, vlastní hodnotu. Cesta je stát se takovým člověkem, který nemá potřebu se nad druhými povyšovat, nelační po pocitu nadřazenosti a zároveň se necítí ani horší než ostatní, nespí v něm pocit ponížení.
Každý musí začít u sebe, jinak to nefunguje. Ukazovat na všechny kolem je nešťastné. Role oběti nesluší nikomu. Štastný a sebevědomý člověk se jen tak nenechá vystrašit. Nezalekne se výzvy ani nové problematické situace. Nepodělá se z přijetí nové zodpovědnosti. Neuhne před pomoci někomu cizímu.
To, zda budeme žít na zelené louce nebo vyprahlém písku, záleží jen a jen na nás ...
