Byla to moje první potní chýše. Nahý jsem se tiskl ke studené zemi a snažil se narůstající vedro vydržet. Při třetím kole jsem už mohl jen zhluboka dýchat a modlit se. Moje mysl se upínala k jedinému – kdy už tenhle horoucí ...
... očistec skončí. Začaly mě přepadat myšlenky na to, že bych to měl vzdát a odejít, vždyť to vedro už se nedalo vydržet. Jenže to není moje nátura, když se pro něco rozhodnu, nechci a nemohu se jednoduše vzdát. Ani tady obklopený dalšími muži jsem nemohl odejít.
Po chvíli už jsem nedokázal ani sedět a musel si lehnout, dostával jsem se do stavu, kdy jsem si nebyl jistý, jestli omdlím nebo ne. Čas se zastavil a každý nádech se zdál nekonečný.
Konečně průvodce potní chýší zavelel, že je čas jít ven. Ta úleva byla nepopsatelná. Těsně než jsem vylezl, mi hlavou a tělem projela informace – „Jsem slabý“.
A já jsem poprvé v životě téhle myšlence řekl Ano.
Poprvé jsem s ní nebojoval, nesnažil se vůči ní vymezit, poprvé jsem se sám sebe nesnažil přesvědčit, že to není pravda, že přeci jsem silný, poprvé v životě jsem se nesnažil rychle rozpomenout na všechny ty situace, kdy jsem se jako silný zachoval. Před myšlenkou slabosti jsem neutíkal a nesnažil se ji rychle potlačit nebo zahnat něčím příjemnějším.
Prostě jsem jí jen řekl Ano.
A nastal klid. Totální vnitřní klid a mír.
Byl jsem překvapený, ačkoli jsem vlastně souhlasil s tím, že „Jsem slabý“ rozhodně jsem se tak neprožíval. Jenom jsem ležel na trávě a díval se na hvězdy. Necítil jsem se slabý, ani jsem se nepotřeboval cítit silný. Jen jsem byl a cítil sám sebe. Tak hluboce a intenzivně možná poprvé v životě.
Čtvrté kolo potní chýše už bylo milosrdné, meditativní a laskavé. Jen jsem vnímal, že něco uvnitř mě je nové. Neměl jsem potřebu to analyzovat a rozebírat, jen jsem s tím pocitem byl a nechal ho v sobě svobodně pulzovat.
S odstupem času jsem tomu potřeboval aspoň na základní úrovni porozumět, začal jsem se ptát …
Co se tam vlastně stalo?
S novým nadhledem jsem se začal dívat na svůj starý omezující mentální program, který mě přesvědčoval o tom, že „Jsem slabý“. Ten jsem důvěrně znal, provázel mě v různých formách dlouhá léta. Pod jeho nadvládou jsem si nevěřil, podceňoval se a byl pasivní.
Co jsem ale tak dobře neznal, byla jeho odvrácená strana, ze které vyrůstalo moje hluboké přesvědčení „Musím být silný“.
Vždycky si musím vědět rady
Ve všem musím být úspěšný
V každé situaci musím působit jako ten silný a sebevědomý
Každou situaci musím mít pevně v rukou
Všechno musím perfektně zvládat
Všechno mi musí jít lehce a rychle
Tahle síť myšlenek a přesvědčení tvořila moje mentální vězení, ve kterém jsem sice nemohl svobodně dýchat a být spontánní, ale jako něco omezujícího jsem to moc nevnímal.
Bylo to pro mě moje „normální“ fungování a „přirozená“ cesta k pocitu vnitřní síly a chlapského sebevědomí.
Byl jsem natolik pohlcený představou o tom, že musím být silný a jak musí správný a silný Aleš vypadat, že jsem neviděl holou pravdu – program „Jsem slabý“ a „Musím být silný“ jsou dvě strany toho samého.
Čím víc jsem se hnal za představou o síle, tím víc jsem se nevědomě utvrzoval v tom, že jsem slabý … protože nároky, které jsem na sebe měl, byly totálně nereálné a nebylo v mých silách je naplnit. S každým takovým „selháním“ jsem si jen potvrdil, že jsem fakt slabý.
.......
Muž, který si je svojí vnitřní síly skutečně vědomý se za ní nepotřebuje hnát, nepotřebuje ji nikomu dokazovat, nepotřebuje o ní přesvědčovat sebe ani ostatní lidi a nepotřebuje ji nějak někde nebo od někoho získávat.
.......
Celou tuhle iluzi honby za sebe-vědomím a pocitem mužné síly mi potní chýše ukázala a odkryla. Donutila mě před svými starými toxickými vzorci myšlení „jaký bych měl být“ kapitulovat. Přestat se jim vyhýbat, vzdorovat, bojovat s nimi a dávat jim pozornost a energii.
Dala mi příležitost jimi proniknout – do prostoru za myšlenky, za mentální programy, za naučené přesvědčení, za všechny ty nemocné představy o sobě samém.
Mohl jsem být v kontaktu s tím, kdo ve skutečnosti jsem, když se netrápím tím, jaký bych měl být.
Z tohoto upřímného a čistého kontaktu se sebou samým pak úplně spontánně rostla moje opravdová vnitřní síla. Přicházela ke mně bez úsilí a přehnané snahy, nemizela a neztrácela se, zůstala ve mně přítomná a k dispozici.
Tohle nové vědomí síly se ve mně začalo prohlubovat a projevovat i navenek.
Zažíval jsem velkou úlevu a uvolnění. Do mého systému proudila nová energie a celý jsem ožíval. Objevoval jsem novou radost a chuť do života. Začal jsem se těšit domů za ženou i do práce.
Začal jsem se světem pohybovat lehčeji a svobodněji a o to víc jsem pozoroval, jak moc je tenhle program „Musím být silný“ v mužském světě rozšířený a zažraný. Jak moc se v tom pseudo-chlapáctví kolektivně podporujeme, předháníme a tím poškozujeme sami sebe i mezilidské vztahy, které tvoříme.
Kvůli honbě za nereálnou představou síly se na úplně základní mužské úrovni oslabujeme a tak se vzdalujeme prožívání skutečné vnitřní síly a pevnosti.
Znemožňujeme si tím schopnost žít naplno a smysluplně. Projevovat se svobodně, uvolněně a autenticky. Zažívat vnitřní klid a hluboký pocit sebe-vědomí a sebe-přijetí.
Ptám se – Jak dlouho v tom ještě budeme pokračovat? Co všechno jsme ještě ochotni obětovat, než se rozhodneme tohle šílenství opustit?
