Včera jsem se rozhodl být šťastný. Jen tak. Za tmy u Vltavy. Zrovna když jsem tedy zrovna moc šťastný nebyl. Takže mi to logicky znělo okamžitě dost pošetile. Přece štěstí není něco, pro co bych se mohl jen tak rozhodnout ...
Tak snadné to určitě nebude, Aleši! Počal jsem se sebou vést dialog a opravdu, čím déle jsem to racionálně rozebíral, tím jsem se rozhodně štastněji necítil. Ba naopak. Bylo mi hůř, protože jsem nevěděl, jak přesně to udělat.
Jak to zatracené štěstí získat. Ulovit, vycpat a vystavit nad krbem. Skoro jsem sám sobě skočil na špek, že se rozhodnu být šťastný, až vymyslím jak přesně to udělat. Že se vydám na novou životní cestu, až ji budu před sebou mít celou jasnou. Že to celé nejdřív vymyslím a pak začnu. Zaplať pánbů, že jsem sám sebe takhle nepřechytračil a nelapil se do vlastní sítě myšlenek, plánů a pochyb.
To bych byl nešťastný ještě dnes. A zítra i pozítří. Jakýmsi zvláštním způsobem mě ovšem osvítil duch svatý a já si uvědomil, že nejprve se musím rozhodnout. Musím přece začít jasným a pevným rozhodnutím, i když ještě nevím, jak a co přesně udělat. Musím vykročit a pak se další cesta jistě ukáže. Věřím tomu.
A taky věřím, že buď se můžu teď a tady vědomě rozhodnout pro štěstí a nebo nevědomě pro neštěstí. Nic mezi. Pro mě to byla jasná volba. A tak jsem se rozhodl. Bylo to úlevné. Vzal jsem si moc nad svým štěstím zpátky. Teď ho můžu ovlivňovat. Tvořit, rozvíjet a velebit. Já jsem jeho hlavním zdrojem. Najednou se cítím svobodný. A šťastný …
