Prokletí hodných lidí

Hodní lidé to mají v tomhle světě těžké … Být hodný se dneska vůbec nevyplácí … To jsou věty, které často všichni slýcháme nebo je dokonce sami někdy říkáme. Kolik pravdy na tom ve skutečnosti je? 

Opravdu je "být hodný" takové prokletí a velká nevýhoda?

Troufám si říct, že to nevýhoda vůbec není, ba naopak. Nebýt zlý vypočítavý člověk je celkem dobrá věc, která přináší spoustu benefitů. :-)

Zásadní zádrhel tkví v tom, že člověk, který si neumí dobře stanovit svoje hranice a stát si za nimi, neprosazuje sám sebe a přizpůsobuje se okolí až moc - je společností označený jako “hodný člověk”. A tudíž jako "blbec".

A samozřejmě pokud mám nízké sebevědomí, neumím si vytvořit hranice a podvolím se názoru okolí, nemám to v tomhle světě vůbec lehké a dostávám se do značně nevýhodné pozice vůči světu.

Logicky pak vzniká názor, že “být hodný” je kontraproduktivní a člověk to s tím daleko nedotáhne. Proto se glorifikuje “být tak trochu svině a mít ostré lokty” a tento vzor se posléze pro mnoho lidí jeví jako jediný správný a výhodný.

Pokud na to ovšem přistoupíme a budeme se snažit být “těmi zlými” a tedy “úspěšnými”, právě jsme se rozhodli vstoupit do začarovaného kruhu vnitřní nesvobody a velké nespokojenosti. Nevěřte společenské propagandě, že "být zlý" je cesta k dobrému životu. Není.

Vůbec není nutné ani žádoucí vzdávat se své dobré a hodné podstaty. Jen je potřeba začít pracovat na svých hranicích a sebedůvěře, sebevědomí. Ti nejspokojenější lidé, které znám, jsou hodní a příjemní, zároveň ovšem sebejistí a vnitřně silní. 

Buďme hodní a zároveň pevní. Buďme hodní a zároveň se učme stát si za svými hranicemi, za svým názorem. Buďme hodní a zároveň svobodní a beze strachu se přirozeně vyjádřit. Nepodvolujme se, když nechceme. Zbytečně neustupujme ze svých pozic. Buďme hodní a zároveň sebevědomí.