Dneska ráno jsem na webu narazil na citát - "Největším nepřítelem je strach, bojíme se, co si o nás myslí ostatní a tahle hloupá obava nám brání v úspěchu.” Jenže je ta obava fakt hloupá?
Pro mě tedy vůbec ne a jediné hloupé na celém citátu je to, jak hloupě nálepkuje zmíněnou obavu. Hned vám povím proč. Ostatně při osobních konzultacích se s tímto fenoménem setkávám víc než často a z první řady tak mohu sledovat jak velkou ničivou moc na psychiku lidí má. Oč jde? Pokud se ponoříme jen o trochu hlouběji za tato líbivá motivační slova, většinou narazíme na mnohem hlubší a podstatnější problém, který se za hezky znějícími slovy skrývá.
Na povrchu hloupá obava - co si o mě co pomyslí - je ve skutečnosti často velmi silný podvědomý strach, že když nebudu takový a takový (jakého mě chtějí mít/jaký bych měl být), budu odmítnutý a nedostanu něco pro můj život zcela zásadního a veledůležitého - ať už jde o lásku, přijetí, bezpečí, uznání, radost, respekt, uspokojení, dobrý pocit, štěstí atd atd …
A tenhle strach vzniká v drtivé většině v dětství, jenže my si ho uvědomujeme až v pozdní dospělosti. Žije s námi tedy většinu života, většinu života jsme jím řízeni a jsme s ním v každodenním tréninku. Je to tedy velmi hluboká a podstatná část našeho života a nás samotných. Můžeme vůbec říct, že strach, že jako děti nedostaneme od rodičů lásku je jen hloupá obava?
Tady tkví opradvové nebezpečí, kterému já osobně říkám motivační propaganda - složitý a hluboký problém onálepkuje povrchním a líbivým označením, které v lidech přímo vzbuzuje dojem, že jejich problém je vlastně také povrchní a snadný a že tedy jeho vyřešení bude lehké, rychlé a snadné. Přesně takové jaké nám slibuje dnešní doba - instantní.
A tak se lidé s radostí a vidinou rychlého úspěchu pustí do práce ….. a pak narazí na realitu. Narazí na to, že opravdu a trvale změnit určitý model myšlení a chování, ve kterém se trénují třeba 20 let, není žádná prdel a rozhodně to nejde stylem start - cíl za pár meditací nebo afirmací. Často je to mravenčí a dlouhodobá práce. Vím, to ale lidé nechtějí slyšet, to se špatně prodává, na to se špatně chytají lajky.
Neříkám, že to nejde změnit. To samozřejmě jde - něco o tom vím sám. Říkám jen, že to není vždycky všechno tak růžové a snadné, jak se nám snaží podobně naivní a povrchní citáty nakukat.
A když tito lidé narazí na realitu, že to nejde tak rychle a snadno, jak si mysleli a věří tomu, že jejich problém je vlastně hloupě snadný - vztáhnou si svůj nezdar na sebe a obviní sami sebe, že s nimi něco není v pořádku, že nejsou ještě dost dobří a schopní, když to nedokážou snadno a rychle sami vyřešit. Vůbec si neuvědomují, že uvěřili propagandě a pokouší se o něco, co třeba ani v krátkém časovém rozmezí nejde.
Nehodnoťme proto svoje obtíže jako hloupé, tím je jen zlehčujeme a vlastně sami sebe odmítáme a ponižujeme a shazujeme se. Buďme k sobě pravdiví a upřímní, dívejme se na sebe i své případné trable s odstupem a v kontextu, připusťme si jejich hloubku a závažnost a přijměme je. Jen tak se s nimi můžeme vypořádat. A dopřejme si na to celé čas a prostor, respektujme svoje tempo a nemějme na sebe přehnané nároky, netlačme na pilu. Akorát se zadřeme. Maraton taky nezačneme sprintem … a už vůbec k němu nebudeme přistupovat jako k podvečerní vycházce ...
