Vyrůstal jsem bez táty. Ani můj děda nebyl něhou rozechvělý chlapík. Mužská láska pro mě byla celé dětství a velkou část dospělosti velká neznámá. Jakoby pro mě ve světě neexistovala ...
... Jasně. Měl jsem pár kamarádů, které jsem měl rád. Ale mohl jsem říct, že je miluju? Že k ním cítím lásku? To ani náhodou.
Nejenže jsem takovou lásku neznal, ale ani jsem jí nebyl otevřený. Láska pro mě byla jasně definovaná. Muž - žena. Případně muž - muž, žena - žena, když šlo o úroveň partnerství.
Ale že by mohl muž celým srdcem milovat jiného muže a byla to čistá láska? Tak to ani náhodou.
A umím si představit, že i pár mužům, kteří tohle čtou, se ježí husina na kůži. (Ty vole to je ujetý, ty vole ten Vavřinec je divnej, ty vole chlap miluje chlapa ... tohle fakt ne.) U někoho to může vyvolávat velký odpor, taky mě roky provázel.
Jenže pak se nám narodil syn. Malý muž. Zhmotnění ryzí lásky. Moje srdce začalo hořet. Ne úplně hned, musel jsem nejprve začít rozmrzat. Ale den ode dne, měsíc od měsíce k němu cítím jen lásku. Nic víc. Čistím svojí podmíněnost, opouštím pouta nároků a očekávání. Chci ho jen milovat. Nic než totální láska.
Proč to píšu?
V poslední době ve mně tohle téma vibruje víc než kdy jindy. Potkal jsem nedávno několik mužů, od kterých jsem cítil lásku a ke kterým jsem lásku také cítil. Bylo to krásné, úlevné a pořád svým způsobem hodně nové. Pokud něco nás, muže, může posunout dál, pokud nás něco může skutečně posílit, pak je to jen láska.
A ne. Fakt to není nějaký ezoterický blábol. Jen jsme byli po dlouhá léta v oblasti lásky zablokováni tak mocně, že jsme se naučili žít bez ní, rezignovali jsme na ní, hlubokou bolest z jejího nedostatku jsme začali skrývat za zlehčování a postoj "láska není všechno, není nejdůležitější", dlouho jsme byli od jejího zdroje odloučení.
Proto, když k nám začíná přicházet, nevíme si rady, nevíme, jak s ní naložit. Zapomněli jsme, že s ní nemusíme umět nakládat, musíme se jí jen otevřít a nechat ji proudit.
Naučili jsme se jí dostávat jen od žen případně dětí, naučili jsme se ji v sobě dusit, jako by to bylo něco, co nás odvádí od našeho životního úkolu ("být chlap!).
Jenže být chlap, jak to vidím já, neznamená zabetonovat sám sebe v představách, jak by měl správný silný a sebevědomý chlapák vypadat, jak by měl myslet, co by měl mít a cítit/necítit, co by měl dělat. To mě nezajímá. Tyhle falešné a omezující iluze je nutné uvidět, uvědomit si je, rozbít a opustit. Osvobodit se od nich.
Vylézt nich, vlastně se pravdivě obnažit - před sebou i světem. To je síla. A přesně tohle láska dělá, když ji k sobě, do sebe a ze sebe pustíme. Obnažuje nás, vynáší z naší temnoty na světlo všechno, co nejsme, všechny falešné přesvědčení, kterým věříme, kterými se řídíme a které nás jen omezují a brání nám v rozletu.
Láska nás vede k nám samotným, k naší skutečně podstatě, esenci. Ukazuje nám, kdo ve skutečnosti jsme a umožňuje nám svou podstatu naplno prožívat.
A to je často tak velký výstup ze zajetých kolejí a staré šedivé komfortní zóny, že přichází odpor a tendence k návratu do "smrádek, ale teplíčko".
Koho se ale jednou láska jednou dotkne, ten už se se starými pořádky nikdy nespokojí. Takovou má láska moc.
A láska není to několika měsíční pobláznění zamilovanosti, které vždycky časem vyprchá. Láska je mnohem víc. Mnohem hlubší, mnohem širší proud energie, který nikam nemizí, který tady vždycky byl a vždycky je.
Není hladová, nestravuje nás zevnitř, nenutí nás dělat nedůstojné věci.
Naopak je to náš domov, sytí nás, poskytuje nám svoje útočiště. Nic po nás nechce, jen nám nabízí svou milující existenci a náruč.
Láska je náš vnitřní svobodný prostor, ze kterého se můžeme propojovat s ostatními lidmi. Pak láska může cirkulovat. Není tam ta, která dává a ten, který bere. Jsou tam dva, kteří jí sdílí. Pak když se do lásky noříme, mizí i ti dva a zůstává čistá láska. Čistý prožitek lásky.
Toto v sobě, my muži, potřebujeme probouzet. V tom vnímám i svoje poslání.
PS: Tu sedmikrásku na fotce mi dal můj syn. Akt čisté lásky, který bych si ještě před několika lety ani nedovedl představit. Díky. Díky. Díky.
