U nás doma jsme se nedávno dostali z fáze Dinosauři do fáze Vláčky a tak se po bytě pohybujeme nanejvýš opatrně, abychom náhodou nešlápli na hustou železniční síť kolejí a nebyli jsme pokáráni od syna ...
... (generálního ředitele Vláčkodráhy), ať si dáváme větší pozor. Každé ráno hned po probuzení utíkáme do dětského koutku a tam na podlahu vysypeme krabice s dřevěnými kolejnicemi a stavíme. Po necelé hodince nastává čas úklidu a cesty do milované lesní školky. Většinou už přechod od vláčků do auta probíhá ladně a pohodově.
Jednou jsme se se ženou nějak zapomněli a zapovídali se a za synkem přišli déle, než je obvyklé s přáním, že teď musíme pospíchat, abychom to všechno stihli.
Sednul jsem si k němu a začal ho motivovat (spíš nutit), aby začal rychle uklízet, abychom tu školku stihli včas. Moje hlava mi přehrála idylický scénář, ve kterém Saul řekne:
„jasně, rozumím, že potřebujeme teď hned vyrazit, už víc neříkej, tatínku, všeho nechám a jdu to rychle uklidit“
… a příkladně všechny hračky naháže do krabic, poběží do auta usadit se do sedačky a bude na nás volat: „honem honem, ať to stihneme, je to důležité!“…
Jenže to se nestalo. Jakmile jsem na Saula naléhal, zablokoval se, sednul si a nic nedělal. Úplně jasně ukázal, že tudy cesta fakt nevede.
Proč o tom píšu …
Vzpomněl jsem si na slova jednoho učitele z gymplu, který nám hrdě vysvětloval, proč na nás tlačí i v situacích, kde to není vůbec nutné – abychom se naučili makat ve stresu, že se nám to bude jednou hodit.
A nebyl úplně daleko od pravdy – mít schopnost podat pod tlakem dobrý výkon se určitě hodí.
Problém nastává, když se to zvrtne … a my pod tím tlakem strávíme zbytek života.
Prakticky každý muž, který za mnou přichází, je pod tlakem. Tlačí na něj žena, děti, jeho šéf nebo rodiče. Tlačí ho hypotéka, firemní i osobní cíle, povinnosti, úkoly, očekávání, nároky nebo životní situace, ve které se octnul.
Vždycky se zdá, že ten tlak přichází odněkud zvenku a že je potřeba něco někde nějak udělat a tlak konečně zmizí. Jenže tak to není. Ten skutečný tlak přichází zevnitř.
(Odtud pokračování článku z Facebooku)
My sami na sebe tlačíme, my sami jsme zdrojem vnitřního tlaku, kterým si otravujeme život. Snažíme sami sebe dotlačit k cíli – k úspěchu, k uznání, k pocitu vnitřní velikosti a důstojnosti, ale taky třeba k úlevě, uvolnění a vnitřnímu klidu (HA jaký paradox!), harmonickému vztahu, lásce nebo přijetí od svých blízkých.
Všimněte si …
Vnitřní tlak k nám pořád mluví a dává jasné rozkazy ve stylu – měl bych, musím, nesmím, nemohu. Pořád je s námi a naším životem nespokojený (a vždycky bude nespokojený!)
Den co den se od něj necháme s vidinou dosaženého cíle poslušně tlačit tam, kam nechceme a kde nám není dobře.
Věříme, že když perfektně splníme všechny “musím a měl bych” povinnosti a úkoly, dostaneme se do cíle. Získáme to, co chceme – vnitřní klid, úspěch, štěstí, životní naplnění a bůh ví co ještě.
Jsme ale stejně naivní jako otrok, který věří, že až splní pánovi všechna jeho přání, bude konečně volný a svobodný. Nebude a s každým splněným přáním se jeho okovy jen utáhnou.
Cesta ke svobodě, vnitřní síle a uvolnění nikdy nevede skrz slepou poslušnost k otrokáři. Natož k tomu vnitřnímu!
Vede skrz vnitřní revoluci a osvobození se od otrokáře. Jen si to představte, jaká úleva!
Velmi často ale společně s pocity úlevy přichází také obavy a pochyby.
“Když nebudu vnitřní tlak poslouchat, když na sebe nebudu tlačit, když se nebudu do věcí nutit …”
Nebudu úspěšný
Nebudu výkonný
Nebudu mít peníze
Nebudu mít vztah
Nebudu mít respekt a uznání
Nebudu …
Těch černých scénářů jsem slyšel za ty roky práce s lidmi fakt hodně.
Jakmile máme ochotu jim naslouchat a řídit se jimi, nikdy se z toho nekonečného stresu nevyhrabeme, pořád budeme ti uhnaní chlápci bez jiskry v oku. Pořád v poklusu, pořád pod tlakem snící o pohodě a uvolnění.
Za ty roky kolektivního šílenství jsme si na určitý typ vnitřního tlaku vytvořili návyk. Věříme, že nás jako jediný dovede k úspěšnému cíli.
Tlačíme na sebe, protože nemáme důvěru. Nevěříme životu, lidem a hlavně sami sobě – svojí přirozené mužské síle a energii. Nevěříme, že je sama o sobě dost, že ve své přirozené formě stačí. Protože ji nevěříme, nevědomě ji v sobě blokujeme.
I proto máme dojem, že musíme být větší, silnější, tvrdší, sebevědomější, úspěšnější … prostě lepší. Nevěříme vlastnímu přirozenému tempu, máme tendenci se neustále zrychlovat. Chceme být pořád rychlejší, neumíme se s klidným svědomím vnitřně zpomalit nebo zastavit.
Vnitřní tlak s sebou vždycky přináší touhu po „hned a teď“, po rychlých – až okamžitých výsledcích. Podléháme pak zázračným návodům, které nefungují.
Nemám nic proti rychlosti a schopnosti jednat rychle. Důležité ale je být rychlý, když to chci, přináší to užitek a dává smysl. Podobně jako při řízení auta.
Vnitřní tlak nám byl předán výchovou, vzdělávacím systémem, všemi těmi dobrými lidmi (bez ironie), kteří to s námi mysleli dobře, kteří se nás snažili dotlačit co nejvýš, co nejdál … k co nejlepšímu životu.
Ale to je velká iluze, nekonečný stres a vnitřní tlak rozhodně životní úspěch a štěstí nepřináší. To, co vždycky přináší, je vyhoření, napětí, nemoc, úraz, neschopnost se uvolnit, zklidnit a radovat, neschopnost cítit lásku, ale také neschopnost vnímat a plně využívat vlastní mužskou sílu.
Je to paradox, ale muži, kteří na sebe tlačí nejvíc, aby byli úspěšní a silní, jsou ve skutečnosti na základní úrovni velice sevření a oslabení (věřte mi, vím, o čem mluvím), protože jejich mentální/emocionální/tělesný systém je neustálým napětím unavený a zesláblý.
Není divu, že pak čas od času upadají do různých forem nepřítomnosti, pasivity, rezignace nebo deprese.
Pod tlakem ztrácíme sami sebe, svoje zdraví, přicházíme o autenticitu a životní lehkost. Stáváme se mechanickými vykonavateli povinností a úkolů. Věříme iluzi (která se ale zdá sakra pravdivá a skutečná!), že to je jediná správná cesta k cíli.
Bereme na sebe masku úspěšných chlápků, kteří musí všechno zvládnout.
(Napadá mě … Fakt tohle chceme? Je to to nejlepší, co s vlastním životem umíme udělat?)
Zkušenost moje i mužů, se který jsem pracoval, mi říká, že umíme … můžeme žít jinak.
Můžeme se radovat, milovat a hrát si bez nekonečných obav a pochyb, zda si to můžeme dovolit.
Můžeme žít uvolněně a lehce.
Můžeme žít s důvěrou v sebe i Život.
Můžeme žít se skutečným vnitřním klidem.
Můžeme žít důstojně a zřetelně vnímat svou vlastní velikost.
Můžeme žít život, ve kterém máme prostor a čas tvořit radostně a smysluplně.
Můžeme žít svou mužskou sílu svobodně a spontánně.
Můžeme žít život, který nás fakt naplňuje, aniž by to byla jen další povrchní motivační fráze.
Můžeme žít odvážně a vášnivě.
Můžeme tvořit opravdu velké věci a projekty bez toho aniž bychom se ničili.
Můžeme žít bez nadvlády obav, pochyb a strachů.
Můžeme odpočívat, svobodně a volně dýchat.
(Tohle je pro mě recept na ten kýžený úspěch a prosperitu ve všech oblastech života.)
Jen se pro takový život potřebujeme rozhodnout …
