Chodil jsem po bytě a houpal se do rytmy tiché písničky, kterou jsem pobrukoval svému synkovi, když jsem přišel z práce domů. Koukal jsem se na něj a nemohl se nabažit. On mě tím svým zvláštně zkoumavým pohledem pozoroval a ...
... zdálo se, že si pobrukuje se mnou. Bylo to krásné. Když v tom začal brečet a vztekat se. Co se stalo?
Na první pohled nic. Kdyby nás někdo sledoval, příčinu by vůbec neodhalil. Příčina nebyla z vnějšku vůbec patrná. Jenže my se synkem jsme moc dobře věděli, co se stalo. Sice jsem ho držel v náručí a zpíval mu, ale myšlenkami jsem se na chvíli přesunul úplně někam jinam. Fyzicky jsem byl stále přítomný, mentálně a emočně nikoli. Saul to okamžitě zaregistroval a dal mi jasně najevo, že takhle teda táto NE. Po chvíli když jsem se plně zpřítomnil, byl zase uvolněný a spokojený.
A neudělal jsem to poprvé. Dokonce byly doby, kdy jsem v podobném mentálním a emočním odpojení trávil celou svou přítomnost. Touhle mou nepřítomností byly naplněny i vztahy se ženami. Byl jsem tam jen fyzicky, hodně jsem se snažil všemi možnými cestami vytvořit harmonický a spokojený vztah. Všemožně jsem se snažil ženu uspokojit.
Přese všechno ale moje vztahy rozhodně harmonické ani šťastné nebyly … a zdálo se mi, že čím víc jsem se snažil, tím horší to bylo. A tak dříve či později nastupovala frustrace a pomalu ale jistě jsem začal být pasivnější a pasivnější.
Snaha o super výkony nebo energetický útlum. Obojí bylo celkem jedno. Důležité bylo, že jsem nebyl ve vztahu přítomen emočně. A ženy to (stejně jako můj syn) okamžitě vycítily a byly zcela po právu nespokojené. Každá mi to poté svým způsobem dávala sežrat. Zlobily se, vyvolávaly hádky, upadaly do smutků, vnitřně chřadly, vztekaly se na mě za jakékoli drobnosti atd atd … prostě volaly o mou emoční pozornost.
Samozřejmě nic není jednostranné a každá z nich se pak musela ponořit sama do sebe a svého podvědomí. Zjistit, proč si zrovna ona do života přitáhla nepřítomného muže a teď je s ním nespokojená. Pracovat sama na sobě.
Každá se mě svým způsobem snažila zpřítomnit. Pochopil jsem to až po mnoha vztahových pádech. Už ani nevím, kolikátý krach mě přiměl uvědomit si, že neumím být. Prostě jen tak být. Žít v přítomnosti a cítit všechno, co s sebou život přináší. A hlavně vnímat a cítit sám sebe a svoje niterné pocity … potažmo kohokoli jiného. Žil jsem buď v minulosti nebo budoucnosti. Vlastně jsem žil neustále o krok napřed.
Týká se nás to všech. Možná ženy a děti jsou vůči emoční a mentální nepřítomnosti senzitivnější než dospělí muži a dokáží to podvědomě poznat mnohem dříve než my.
Jenže všichni chceme být vedle někoho, z koho ucítíme, že teď je tu pro nás a s námi 100% přítomný. Chceme být s někým, kdo nás vnímá srdcem a když je s námi, je opravdu s námi i uvnitř sebe a není mentálně v práci nebo emocemi u včerejší hádky s kolegou. Ženy milují a plně respektují jen ty muže, od kterých tuto plnou přítomnost cítí. A pro muže je plně přítomná žena darem z nebes.
Přítomnost a pozornost je to, oč tu běží. To je základ spokojeného vztahu a nedokážeme ji nahradit ničím jiným. A pokud pozorné a přítomné partnery chceme, musíme se takovými lidmi nejprve stát my sami. Řešit nějak dlouze toho druhého nikam nevede, on nám stejně jen zrcadlí to, co si neseme v sobě. Akorát si to ještě plně neuvědomujeme a proto potřebujeme jeho zrcadlo – jakkoli někdy tvrdé i nepříjemné. A tady je poté potřeba udělat určitou vnitřní práci a vyřešit si svoje témata, které mi partner třeba svou nepozorností ukazuje. To je ten slavný osobnostní rozvoj, který nese sladké ovoce. :-)
