Zveřejňuju tady mou odpověd na FB dotaz, jak jsem se dostal k tomu co dělám, jak jsem našel svoje poslání, smysl ... tedy jak se mi to všechno stalo?
Asi jako každej chlap přes bolest. Od malička jsem silně koktal. Prakticky jsem nedal souvislou větu dohromady. Ve škole, s holkama, s klukama, se všema docela peklo. A tak jsem se musel naučit, jak s lidmi komunikovat jinak, beze slov, bez otázek. Učil jsem se je vnímat, cítit, naslouchat a poznávat je trochu jinak. Hlouběji. Byl jsem skvělý pozorovatel. Léta šla dál a já se pořád zdokonaloval. Teda moje řeč byla furt stejná. A jednoho dne, to jsem byl zrovna na Novým Zélandu, jsem se rozhodl to změnit. To byl první krok - FAKT se rozhodnout a udělat to. Vrátil jsem se zpátky domů. Našel odbornou pomoc a začal jsem svou cestu k sobě, přes svoje strachy, masky. Cestu sebepřijetí. Jak doba šla, začínal jsem mluvit jako všichni okolo mě. Bylo to super. Začínal mi novej život. Beze strachu a masek. Odhodil jsem svůj mentální vozíček a cítil se fakt svobodnej. Jednoho dne mi moje terapeutka řekla - vy byste byl lepší psycholog než já. Nebral jsem jí vážně - to říká všem, žejo. A tak jsem nastoupil do korporátu. Živit se pusou? Wau to byl sen. Školil jsem lidi, vedl pohovory, pracoval s lidmi a pořád víc a víc mě to bavilo. Bavilo mě ale hlavně si s nimi povídat a hledat cesty, jak by se mohli cítit líp. Ukazovat jim, že když jsem se v životě zvednul já. Dokážou to taky. Najednou jsem tím byl posedlý. Vášeň. Zápal. Jedno, jak to nazvu. Konečně jsem to byl já. Jenže korporát mě dusil. Meetingy. Papíry. Tabulky. Bullshit. Dal jsem výpověď a řekl si - budu už jen dělat to, co mě baví, co dává smysl mě a lidem okolo. Smysl. Chci pracovat s lidmi. To bylo jasný. Chci jim umožnit udělat v životě to, co jsem dokázal já. Chci jim ukázat cestu z temnoty na světlo. (Hehe zní to biblicky, ale tak to cítím až doteď). První výcvik., Druhý výcvik. Třetí výcvik. Praxe v koučování i terapii v jedný firmě. Jsem tam nejlepší už po pár měsících. Věřím si. Cítím se jak král. Odcházím na volnou nohu. Vlastní web. Poprvý fakt podnikám. Mám nový klienty. Spokojený. První pochyby - jsem fakt tak dobrej? Nekecám sám sobě? Doba, kdy nacházím víc otázek než odpovědí. Jdu dál. Jsem bojovník. Nevzdávám se. Další klienti. Dělám první skupinový akce. Poprvý pracuju i s párama. Pořád jsem fascinovaný lidskou duší a psychikou. Vrhám se pořád a pořád do nových příběhů. Začínám si psát blog. Lidi ho čtou. První telefonát z novin. Piště i pro nás pane Vavřinče. Poprvý mi někdo platí za můj koníček - psaní. Pak volají z rádia - jste odborník, chceme vás do živýho vysílání. Poprvý se objevuju v televizi. Sami zavolali. Děje se mi hodně poprvý. A tak pořád pracuju s lidma, pořád píšu, pořád říkám svoje "moudra" do éteru a občas před kamerou. Pořád mě to baví. Žiju. Má to smysl. Pořád pokračuju ...
