Ženy milují muže, kteří milují samotu. Muže, kteří samotu milují, protože z ní nejsou vyděšení, nevyhýbají se jí, neutíkají před ní.Samota je pro ně zdroj poznání, vnitřní moudrosti, síly a klidu. Samota je o nic neokrádá, ale ...
... obohacuje. Samota je pro ně příležitost k tomu být v kontaktu se svými hlubšímu úrovněmi bytí i života.
Být v kontaktu se svým Velkým Já, svou skutečnou podstatou, svou mužskou esencí.
Samota je velký dar. Je to prostor, do kterého se můžeme zcela ponořit a splynout s ním. Samota je nabitá ohromnou energií, stačí se jí otevřít, neklást jí odpor a nebránit se jí.
Samota totiž dává příležitost jít blíž k sobě, dívat se do sebe hlouběji a na místa, kam světlo naší pozornosti příliš nedopadá (velká škoda a taky zdroj krize moderního mužství).
Samota umožňuje spočinout v tichu a v něm objevovat, kdo ve skutečnosti jsem a kým jsem vždycky byl, než jsem na to pod vlivem výchovy a společenské domestikace potlačil. Než jsem upadnul do světa iluzí, představ a nároků.
Kdo jsem za svými životními strategiemi, vzorci myšlení/chování, za nároky a očekáváními?
Kdo jsem za svými mentálními programy a za svým egem?
Samota nám dává možnost zakusit, že jediný opravdu pevný bod v našem životě máme v sobě. Pobízí nás ho v sobě objevit a opřít se do něj i o něj.
Samota dláždí cestu k vnitřnímu osvobození a uvolnění z nekonečného kolotoče nejistot a pochyb.
Samota nás vybízí k tomu, abychom zkoumali svůj vlastní vnitřní prostor důvěry, lásky a radosti. Vysvobozuje nás z nefunkční cesty hledání venku.
Samota dává šanci si položit a upřímně zkoumat otázku - proč mě samota děsí a znervózňuje, proč se jí vyhýbám, proč mi v ní není dobře? Proč se z ní pořád snažím uniknout?
Možná to je tím, že nás vybízí k tomu, abychom pravdivě zreflektovali svůj život a způsob jak ho žijeme? Pravdivě? Ve velké vznešené lži? Samota neúprosně svítí na naše potlačené emoce, vzpomínky a zkušenosti, na naše domnělé démony a 13. komnaty.
Na všechno to, na co se (nevědomě) snažíme zapomenout, co v sobě nechceme mít, co skrýváme, co se nám nelíbí, za co se odsuzujeme, za naše mindráky. Není snazší od toho utéct do hluku společnosti, zabavit se v práci nebo u obrazovky?
Jenže jak může muž objevit svou vnitřní sílu, radost a smysl? Jak může muž milovat sám sebe a život, když se odmítá setkat sám se sebou a s tím, co v sobě nosí? To nejde, i proto je tolik mužů dnes mimo svůj střed a mimo svou sílu.
A pozor samota pro mě není izolace ani osamělost. Neříkám, že ženy milují muže, kteří se izolují od světa, kteří se straní lidí a života, kteří se oddělují a žijí odděleni sami od sebe.
To je úplně jiná story. Tam láska k samotě moc není. V takových případech samota neslouží jako zdroj nebo příležitost, samota pak není prostor mužova duchovního/mentálního/emocionálního růstu, ale spíš jeho vynucený a nenáviděný úkryt přeplněný strachem, výčitkami, nenaplněnými touhami a velkou (neviditelnou) bolestí.
Potom samota s kabátem osamělosti neukazuje cestu k vnitřní síle, nedosycuje muže energií, ale naopak mu ji bere, odsává jeho životní sílu a oslabuje ho.
Stává se jeho temnou tůní rezignace, ve které se topí a někdy i utopí.
Muž, který objal samotu a zamiloval se do ní, se zamiloval i do života, miluje život a s ním i sám sebe. Nevyhýbá se životu, noří se do života a život se noří do něj. To je z muže cítit, podobně jako charisma, ale mnohem intenzivněji. Jeho energie je pak zajímavá a přitažlivá.
Muž, který miluje samotu, může milovat i svou ženu. Nemá strach být sám, nemá strach ze své ženy, nepropadá se do vztahových a partnerských závislostí a lpění. Tím se jeho vnitřní svět plní vnitřní důstojností a sebe-vědomím.
Do samoty se musíme každý z nás ponořit sami. Nemůžeme si tam vzít kamarády, manželky ani mobilní telefon. Když do samoty vstoupíme, objevíme sami sebe. Svoje Velké Já. Pravdu. Svoji vnitřní sílu. To, co nás dělá tím, čím opravdu jsme.
