Čas od času když jedu metrem do práce, snažím se podívat co nejvíce lidem do očí. A poněkud déle než je běžné. Navázat o trochu hlubší kontakt než se v ranním přeplněném metru očekává. Hledám jednu jedinou věc...
Chuť žít. Hledám ty (ne)nápadné jiskřičky v očích, které jistojistě značí, že dotyčný je na světě fakt rád. Že má chuť žít. Žít naplno. Většinou ale jiskřičky nevidím. Nevidím chuť žít.
Vidím chuť přežít. Přežít další den. Další týden a měsíc. Další rok. Místo jiskry v oku vyhaslý popel. Vždycky přemýšlím, kde a proč to ti lidé ztratili. Věřím totiž, že když jsme přišli na tento podivuhodně krásný a magický svět, neměli jsme v očích jen jiskry … ale mohutné žhnoucí hvězdy.
Měli jsme tolik životní energie a takovou chuť žít, že nás všechno zajímalo a fascinovalo. Jako malé děti jsme se těšili na každé nové ráno. Každý den jsme si toužili užít a ono se nám to do určité doby dařilo.
Leč pak se to někde z nějakého důvodu zvrtlo (nechť každý důkladně zapátrá ve vlastní rodinné a osobní historii) a chuť žít byla tatam, nastoupila chuť to všechno hlavně přežít a vydržet.
Jak jsme rostli a dospívali, uvěřili jsme společenské propagandě, že to nejdůležitější v životě je plnit nikdy nekončící povinnosti a narůstající nároky ostatních.
Plnit očekávání toho, co se po nás chce doma, ve škole a práci bez ohledu na sebe. I za cenu potlačení sebe sama. I za cenu vyhasnutí. Hrozně moc si v ranním metru přeju místo popela vídat víc a víc svítících očí.
Proto začínám u sebe a jdu se ještě více a hlouběji dívat do vlastních očí a do vlastní duše. Jdu zažehnout vnitřní oheň a křesat jiskry, protože bez opravdové chuti žít se nedá … žít.
