Před pár dny jsem se byl podívat na jednom workshopu o výchově chlapců. Přišel jsem mezi prvními a čekal. Přišla první žena, pak pátá, desátá a pořád žádný chlap ...
Ještě chvíli stejný scénář pokračoval, až se ve finále ukázali tři muži a seminář mohl začít. Byli jsme tam 4 mezi desítkami žen. Nebyl to příjemný pohled. Hodně to o nás vypovídá a nejde jen o jednu jedinou vzdělávací akci, tady jde o celou životní filozofii, kterou my muži až moc často razíme. Prostě na to kašleme. Na výchovu, děti, svoje ženy, vztahy, zdraví, životní poslání, svou vnitřní sílu a mužskou esenci. Kašleme na život a někdy jsme na to ještě hrdí.
Oběť? Ne díky, raději už ne ...
Říká se, že dnešní doba nepřeje mužům nebo ryzí mužské energii. Říká se, že dnešní doba potlačuje chlapství. Říká se, že feminismus ničí muže i společnost. Jsou to všechny kecy. Už se za podobná prohlášení nemusíme schovávat. Stačí v sobě probudit přirozené sebevědomí a vlastní sílu. Nikdo jiný kromě nás zodpovědnost za naši situaci nenese. Ano prožíváme krizi mužství. Jsme v krizi, ale proč? Protože na to kašleme.
Radši sedíme v bezpečí našich domovů, hospod a kanceláří. Máme strach. Stagnujeme. Ty opravdu důležité oblasti života přehlížíme, zlehčujeme nebo úplně ignorujeme.
Přestaňme bloudit a zamiřme přesně ...
Často tápeme v tom, co to znamená být muž se vším všudy. Hledáme se, ale jen málokdy pro to něco fakt uděláme. Samotné myšlenky a slova to nezmění. Ruku na srdce ... mnohdy se ani necítíme vnitřně silní a pevní. Necítíme se jako hrdí páni vlastního života, ve kterém si tvoříme to, co chceme my. Opravdu my - ne naše ženy, rodiče nebo kamarádi. Snažíme se pak tyhle nepříjemný myšlenky a pocity zahnat. Jenže silácký kecy a masky nás jen ničí.
Všechny možný únikový strategie jako cigára, chlast, ženský nebo drsný sporty nás jen odvádí od podstaty. Kolik z nás skutečně ví, proč tu na světě je, jaké je naše poslání a co přesně je smyslem života … pět ze sta? Nevím, moc bych si přál, aby to číslo bylo co nejvyšší, ale stačí jet hodinu metrem a dívat se mužům do očí … moc smyslu poslání a vnitřního ohně a naplnění tam nevidím … vidím spící bojovníky a přidušené milovníky života.
Odvaha je, když ...
Odvaha není hrát si celej život na tvrďáka a hnát se jen za dalšími a dalšími výkony a výsledky. Odvaha je otevřít se nejdřív sám sobě – vnímat všechny dávná zranění, křivdy a bolesti. Odvaha je rozhodnout se tyhle utržené životní rány zacelit a tím vyrůst. Takhle se z nás stávají opravdoví muži. Ten, kdo řekl - uzdrav chlapce, objeví se muž, měl 1000% pravdu. Všichni uvnitř sebe máme malýho zraněnýho/opuštěnýho/poníženýho/zesláblýho kluka.
Snažíme se ho schovat sami před sebou i před celým světem. Jenže tím se jen připravujeme o vlastní vnitřní sílu. Musíme ho vidět, přijmout a věnovat se mu. Protože za tím malým klukem, čeká obrovský chlap, vnímáte ho v sobě?
A pořádná odvaha je taky otevřít se ženám. Přestat s nimi bojovat a soupeřit. Tady není nikdy žádný vítěz, jen dva poražení. Odvaha je ukázat svoje pravdivý city a myšlenky. Ukázat se se všemi našimi dary i rezervami. A otevřít se světu. Zařvat tady jsem! Stojím tu nahý a nabízím ti všechno, co v sobě nosím. To znamená žít naplno a smysluplně. Když se budeme dál krčit u zdi a plýtvat svým časem a potenciálem, škodíme především sami sobě.
A co děti? Každý si v sobě nosíme křivdy od našich otců, ale děláme dost, abychom je nepředali vlastním synům a dcerám? Zdá se, že spíš ne … Neubližujeme sami sobě, svým ženám a dětem jakýmsi vnitřním zlem, ale svou nevědomostí a monumentální ignorací.
D.O.S.T.
Nemáte taky dojem, že už to stačilo? Že je na čase říct dost. Probudit se a posunout svůj život na další level. Říkám vám, když to uděláte, jednou si sakra poděkujete. Budete zamačkávat slzy dojetí i radosti. Mluvím z vlastní zkušenosti. Však uvidíte sami.
Seděl jsem tam mezi ženami a všechno tohle se mi honilo hlavou. Co ještě se musí stát, abychom se začali víc zajímat o svoje životy a hlavně, abychom je začali aktivně měnit a řídit. Nikdo to za nás neudělá a naše ženy jsou z toho už fakt dost unavený. Možná jen čekáme, až se krize ještě prohloubí, až nás to bude bolet tak moc, že už to jednoduše nepůjde ignorovat a všechny dostupné únikové strategie nebudou stačit. Ta hnusná vnitřní prázdnota jen tak snadno zaplnit nepůjde …
Probuď medvěda, ovládni les!
Na druhé straně mám pokaždé obrovskou radost, když sedím u sebe v pracovně v mužském kruhu plným chlapů, co chtějí od života i od sebe víc. Vidím v tom naději a budoucnost. Mám obrovskou radost z mužů, kteří už pochopili, že jen na nich samých záleží, jaký život budou žít a zahazují roli oběti. Vstupují do svojí síly i nový etapy života. Je to skvělý pohled sledovat tu proměnu, když chlap převezme zodpovědnost za vlastní život a přestane být jen tím druhým v řadě … jenom tím reagujícím. Když začne svůj život sám tvořit, vidím obraz medvěda vracejícího se do svého lesa.
A toho silného a moudrého medvěda máme všichni v sobě. Jen ho musíme z tý hibernace probudit.
Chci vás všechny podpořit. Má to smysl. Má to cenu. Jde to. Život, co má smysl a je štavnatej, je na dosah. Blíž než si myslíme. Skrývá se tam uvnitř. Fakt. Nekecám. Podívejte se tam sami a dejte mi vědět, co jste tam našli …
