Seděl jsem nad klávesnicí a byl jsem v pasti. V mentální pasti. Měl jsem strach. Ten text byl skvělej, byl plnej mě. Bez příkras a keců. Jenže to bylo právě ono...
Můžu ho takhle surovej a syrovej dát do veřejnýho prostoru? Můžu se vůbec takhle před lidmi odhalit? Vždyť to jsem JÁ! Ten strach ukázat se plně světu byl fakt hustej. Doslova mě paralyzoval. Přece co když se nebudu líbit, co když mi někdo napíše, že jsem debil, co když se odhalím moc, co když …. co když …
Můj mozek se vydal na závod o nalezení toho nejpádnějšího důvodu se na to všechno buď vykašlat nebo text upravit - což by znamenalo trochu ho vykleštit a okleštit. Trochu se schovat. A ejhle. Ten program znám - schovat se. Neukázat se naplno. Hrát to na bezpečí. Co kdyby … ukázat se je přece nebezpečný.
"Však to znáš. Hele pamatuješ si, když si to udělal v 5 a pak v 8 letech, jak se ti smáli. Jak ponižující to byla a rodiče z tebe taky nebyli nadšení, když si začal řádit. Jen si vzpomeň, jak tě to bolelo. To chceš? Tohle si chceš zase zažít? Ne? No tak vidíš. Buď rozumnej a trochu ten článek uprav. Však se nic velkýho nestane. Bude to tak lepší.”
Moje hlava spustila symfonii a snažila se mě chránit před něčím, po čem jsem vlastně šíleně prahnul a o čem, jsem věděl, že bude nejvíc bavit mě i lidi. Moje hlava totiž ještě pořád žila v minulosti a na věci přítomné se dívala optikou skoro 30 let starou. Asi jako když si na svůj nový výkonný notebook nahrajete Windows 95 a divíte se, že je to celý nějaký pomalý a nic na tom nefunguje.
Strach bejt pravdivej k sobě i ke světu. To je ono. Největší omezení, který si v sobě nosím. Jak chci pak bejt svobodnej a štastnej? Bez pravdy to nejde. Zbyde jen iluze a fejk.
Kašlu na strach. Mačkám enter. A je to. Ha ani to nebolelo. Dokonce to je příjemnej pocit. Chci žít v pravdě. Honí se mi hlavou moje nedávné rozhodnutí. Směju se sám sobě, jak jsem si myslel, že to bude hračka. Není to prdel, ale stojí to za to. Můžu se pak sám na sebe podívat do zrcadla a bejt spokojenej. Bejt na sebe hrdej. Vážit si sám sebe a neoblbovat se u toho jako dřív. Jo stojí to za to. I přes všechny strachy a pochyby.
A mimochodem - Schováváte se i vy? Co přesně schováváte a proč? Je to ještě nutný dělat nebo …. ?
