Umění dobře a rychle se rozhodovat umí skvěle zjednodušit život. Vnáší do něj lehkost, uvolnění i nadhled. Bohužel mnoho lidí se potýká s nerozhodností, která jim zbytečně komplikuje život. Pojďme se na vnitřní sabotéry podívat...
... já se vlastně neumím rozhodovat. Nejde mi to. Prostě nevím, co a jak vybrat. Jak já bych se to rád/a naučil/a.
Podobné věty slýchám při konzultacích velmi často. Nerozhodnost je nešvar, se kterým se potýká mnoho lidí. Neschopnost se dobře i rychle rozhodnout, je posléze paralyzuje a dostává pod nepříjemný tlak provázený celou plejádou tísnivých pocitů.
Za roky práce s lidmi jsem vypozoroval, že nerozhodnost má vždycky určité příčiny, které když se nepojmenují a nezpracují / nepřekonají, máloco se opravdu mění k lepšímu a člověk je pořád lapen s tíživou myšlenkou "měl/a bych se rozhodnout, ale já vůbec nevím jak".
Které 3 hlavní příčiny nerozhodnosti to jsou?
- Nechci se rozhodnout - hodně lidí, kteří se "neumí" rozhodnout, se vlastně rozhodnout nechce. Mají z rozhodnutí tak velký podvědomý strach, že si raději vybrali 3. cestu - tu nejbezpečnější. Rozhodli se nerozhodnout. Vypadá to tak, že celé dny vymýšlejí, analyzují a trápí se nad rozhodnutím a ono to pořád nějak nejde a nejde. Žádné metody a ani osvědčené postupy nepomáhají. Rady kamarádů jen stresují a nepřináší kýžené ovoce. Tací lidé někde v hloubi duše moc dobře ví, jak se chtějí rozhodnout, jen z toho mají enormní strach, proto východisko raději odmítají vidět.
- Musím se rozhodnout vždy nejlépe - aneb smrtící přesvědčení - musím se vždy a za všech okolností rozhodnout dokonale a bezchybně. To je vnitřní nastavení, které umí perfektně paralyzovat a zamlžit jinak bystrý úsudek. Strach ze zklamání a selhání opět velí k nadměrnému přemýšlení a vymýšlení všech možných variant a scénářů (hlavně těch katastrofických :-) ) Jenže k finálnímu verdiktu tam vždycky chybí ta poslední špetka jistoty, že tohle už je určitě nejlepší varianta. Za touhu po bezchybnosti se platí draze.
- Nerozhoduji se za sebe - ale především kvůli spokojenosti druhých. Respektive jejich rozhodování primárně nesměřuje k vlastnímu štěstí, ale k dobrému pocitu okolí. A protože nikdo nikdy na 100% do hlav jiných nevidí, pěkně to komplikuje kapacitu se rozhodnout tak, aby se to druhým líbilo co nejvíc. Takový člověk pak není sám sebou. Jeho krédo je - musím především uspokojit svoje okolí, pak můžu být šťasten i já. Hlavně nikoho nezklamat, nedejbože způsobit konflikt! :-) Sebe upozaďuje ve jménu ostatních. Jenže jak se má sakra rozhodnout, když si nikdy nebudu úplně jistý, že se svým rozhodnutím zavděčím druhým?
Jaké se nabízí východiska?
Odhalit konkrétní strach, který brání v přirozeném rozhodování a zpracovat ho. Nedokážu se rozhodnout, zda ve vztahu zůstat nebo ne? Čeho se bojím? Že budu sama / sám? Proč? Nevěřím si snad, že bych si dokázal najít kvalitnějšího parťáka? Ano? Pak je tedy nutné zapracovat na svém sebe-vědomí a sebe-hodnotě. To mi pak dovolí žít svobodně a beze strachu a připoutanosti.
Dovolit si udělat chybu. Neříkám schválně dělat chyby, ale ve svojí mysli si je povolit. Pak totiž přichází nadhled a uvolnění usnadňující proces rozhodování. Dítě upadne až 15 000x, když se učí chodit. Pokud by se chovalo jako řada dospělých, radši by zbytek života sedělo na zadnici. Hlavně aby neudělalo chybu, že. :-)
A v neposlední řadě se prokopat do svého nitra a upřímně si odpovědět, zda se rozhoduji primárně kvůli sobě nebo automaticky jen pro blaho druhých a na sebe tak trochu zapomínám.
Přeji vám, ať je pro vás rozhodování výzva a ne zátěž! :-)
