Čekání čas nemarní

Čekání. A co to vůbec je? Nic vzrušujícího. Pro mnohé synonymum nudy, kolon, front, zácp a nějaké nutnosti nutné tehdy, když už nic jiného nezbývá. Ale já s otázkou, co se dá napsat o čekání, začal jsem hledat jeho esenci

Například při zápasu za stavu 11:0 (buďme milosrdní – v hokejovém, ne v kopané) jedno družstvo čeká na konečné hvízdnutí jako na vysvobození a druhé se těší na oslavu drtivého vítěství, ale obě stejně toužebně. Zdá se, že čekání nás napíná časem k určitému bodu v budoucnosti. Ovšem tento bod může být něco veskrze žádaného stejně jako něco obávaného. Může čekat vězeň v cele na pátou ranní a může čekat člověk na výjezd kolony z tunelu Blanka v Holešovičkách Můžete čekat i na tu pravou lásku, kterou vám vyvěštila kartářka třením prstů o křišťálovou kouli.

Ale to vezměme to z jiného konce. Nikdo se asi nenarodil proto, aby jen čekal. Nepoznal jsem člověka, který by přebíhal z fronty do fronty jen pro samý požitek z čekání. Nanejvýš jsem si jej zkoušel představit – takový člověk by nikdy nechtěl přijít na řadu, nebyl by spotřebitelem zboží, ale jen front na něj. A sotva by vyčekal, vystál, vyseděl aktuální frontu, dal by se na útěk do jiné a začal ji čekat a čím delší, tím lepší. Ve dne by kvetl štěstím – front dostatek – a v noci by se nechal vyhazovat z pohotovostí. Opravdu takového člověka neznám, ale třeba je. Anebo si to představme opačně: ideální svět, kde by se nečekalo na nic a všeho by se člověku dostalo hned (chcete-li poťouchle úřední řečí „neprodleně“). I za tu cenu, že by to vyvolalo chaos, který by vedl k novému Velkému třesku.

Často už jako děti nás rodiče učili, že počkat si je někdy nezbytné a pěstovali v nás trpělivost. Kdo se jí uměl obrnit, měl krunýř proti utrpení z čekání. Nedočkaví tratí nervy. Co tedy s tím a čím si čekání krátit? Připomíná mi to místa, která jsou k čekání přímo určena a nikdo se jim asi nevyhne: na chodbě u lékaře, u kadeřnice, na úřadě i na nádražích. Obvykle jsou zanesena časopisy ležícími v geologických vrstvách až k pět let starým titulům, z nichž mnohé už zanikly. Zčásti už se tak nacházíte v tiskovém archivu. Ale hlavně – čekárna se  plní lidmi, jimiž zmítá napětí, jak váhají, zda se pustit s někým do řeči nebo naopak udržet svou soustředěnou bublinu, když uhýbat pohledy není kam a stejně někoho zavadíte a trpký úsměv pak už je jen výrazem soustrasti. Přesně tak, neboť všechny přítomné jedno spojuje: Já čekám, ty čekáš, nikdo nepředbíhá a nedobývá se do dveří a nedělá ze sebe protekci, a tak je svět v pořádku. A vy jste sice přede mnou a ty už půjdeš už na řadu, ale to je spravedlivé, a co bych ti záviděl, když jsi tu pro svůj náskok nocoval ve spacáku. Říkal bych tomu solidarita v čekání.

Dočkali jste se, pardon, dočetli jste až sem. Přeji vám, aby vaše dny nebyly pouhým přečkáním. A pokud je někdy nezbytné čekat, ať se z toho nestane synonymum nudy, či snad otravy. Kraťte si tedy čekání nejen staršími čísly časopisů, ale třeba svěžími blogy a hleďte, ať čekáte jen na věci příjemné. Zdá se mi, že bez čekání by nebylo nač se těšit.