Když hlava myslí na klobouk

Zřejmě první vyobrazení klobouku ve známé podobě s krempou, korunou a střechou – tzv. „top hat” – má na svědomí francouzský malíř Carle Vernet. Dílo se datuje do roku 1796. 

Tehdy se umělec rozhodl v cyklu karikatur zachytit módní výstřelky nově se zjevivší aristokratické subkultury v revoluční Paříži. Série obrázků si získala popularitu a k tématu se později vrátil se svým štětcem malířů v syn Horace.

Můžeme-li hovořit o evoluci klobouků, byl ten klasický nástupcem dvouroháku („bicorne”), který mimo jiné proslavila i válečnická hlava Napoleona. Klobouk se sníženou krempou šel po vlastní linii a během 19. století se z někdejší extravagance stala módní záležitost a nakonec konvence. Klobouk už se natrvalo usadil na hlavách pánů. Dodával jim centimetry a důstojný vzhled. Teď se mi to lehko píše, ale po 225 letech od vzniku zmíněného obrazu jsem se musel ptát, co dodává mně. Poprvé jsem si vyrazil v klobouku do ulic a říkal si, zda by si mě nějaký malíř taky nenabral na štětec a nerozmázl satirickým šlehem po plátně.

Co se stalo, že jsem si pořídil klobouk? Totiž – moje nejdražší žena mi ho pořídila jako nečekanou pozornost a skrytou výzvu: buď odvážný a udělej první krok ven s doplňkem, který už před půlstoletím přestala být masovou záležitostí, ale pro tebe je totálně nový. Ostatně: „Sluší ti víc než kdejaká bekovka!” (čtete to správně) narážela manželka na moji někdejší zálibu v rozpustilých čapkách, které jsem ovšem ztrácel jak na běžícím páse, a proto zkraje letošního podzimu dostal šanci on. Pochopil jsem svoji povinnost klobouk vyzkoušet nejprve na domácí přehlídce a poté naostro na veřejnosti. Nikdy předtím jsem něco takového úmyslně na hlavu nevzal. Proto jsem na ulici vyšel nejdříve s nedůvěrou a za řádky oken protějšího činžáku tušil módní policii. Ale koho bych zajímal, nepřeceňuj se, napadlo mě a za deset vteřin a dvacet kroků už jsem novou přízdobu přijal za svou součást. A na nádraží už jsem zdravil s pomocí klobouku udivenou paní pokladní.

Během sžívání s novým kamarádem jsem pochopil význam rčení „držte si klobouky”. Připadá mi až příliš snadné o něj přijít. Má chránit hlavu, ale sám je poněkud nekrytý. Pohyb po městě se ukázal být vlastně neustálou starostí o klobouk. A stále dokola – kam ho pověsit, kde ho odložit v situaci, když právě nemohl být na hlavě? Dříve mě předpověď směru a intenzity větru vůbec nebrala, teď ji hltám s předtuchou, že mi vítr bude brát klobouk. Další hrozbou jsou vrtochy děravé paměti. Je vskutku zvláštní, že hlava může zapomenout na to, co na ni vlastně patří, ovšem klobouk podobně jako deštník nebo telefon je ideální kandidát pro vstup do síně ztrát a nálezů! Donutil mě vypracovávat stále delikátnější metody, jak cennost nezapomenout. Kupříkladu ve vlakovém kupé klobouk teď nechávám přečnívat na regále tak, aby mě trknul při vstávání ze sedačky.

Kromě nových starostí ale klobouk rozšířil i paletu možností a učinil gestikulaci rozmáchlejší: teď jsem jej mohl různě smekat a přizdvihnout ho, přidržet, zasalutovat, pošinout po temeni, narazit do čela či zátylku, mávat jím na rozloučenou či uvítanou. Klobouk mi přitom vhání do úst starší slovní obraty: „Má úcta a má poklona a služebníček!” to ze mě padá samo. Vidíte, že stroj času vůbec nemusí být stroj. Abych pořád jen nesmekal: hádáte správně, že nechybí ani filmový hod kloboukem na věšák. Jakou jsem zatím měl trefu? Na všem se dá zapracovat... Proč jen ve sborovně nemáme ten klasický věšák na nožkách a s trčícími trny? Znáte ho? Můžete jej ověsit nejdražšími kabáty a pořád bude vypadat jako strašák do polí. Dosti výmluv! Majitel klobouku si musí umět udělat věšák z čehokoli.

Přilnul jsem k tomu příteli, který oslavil letos čtvrtkulatých 225 let, a on snad přilnul mně. Vždy navečer po návratu z cest jej odložím na okenní kliku, kde na mě počká jako způsobný mazlíček, až si jej pán ráno zase vyzvedne. Na uvedení do síně ztrát a nálezů ještě čeká a věřím, že se nedočká. To ho raději navždy pověsit na hřebík!