Tenká skleněná hranice

Je tomu bezmála sto let, kdy Jiří Wolker vydal sbírku Těžká hodina obsahující působivou báseň Tvář za sklem. V líčení přepychové kavárny stojící proti nehostinné ulici jsem našel překvapivou paralelu k vlastní aktuální zkušenosti.

1

Rád čtu Jiřího Wolkra a rád se k jeho poezii vracím a objevuji v ní v časových odstupech dříve neviděné odstíny. Díky tomu jsem zjistil, jak mě fascinuje báseň Tvář za sklem, pocházející z druhé řadové sbírky Těžká hodina. Na první pohled tedy prosté srovnání dvou světů po rozkrytí hlubších vrstev působí až děsivě a jako celek patří mezi jeho nejúdernější kousky, aniž musel lačnit po krvi buržoustů a svolávat lid na barikády. Ale proč začínám od tohoto konce? Zaujalo mě, že tu autor narazil na jev, který mě v myšlenkách zaměstnával poslední měsíce, čili na to, co vlastně odděluje dva světy. „Z oken vysoká průhledná hranice“ a pak ještě „okna sklenného tenounká hranice“. Ta dělba je ostrá: před okny „ulice, bída a sníh“ a za okny „říše z hudby, tepla a plyše“. V té básni se čísi oči „proříznou“ skrze to sklo a co vidí? Smutnou nádheru živých mrtvých – boháči drží smuteční hostinu s funebrákem vrchním a stoly se mění v mramorové náhrobky a kouř doutníků smuteční věnce (zřejmě za oběti, z jejichž krve přepych vystavěli) a divák civící z ulice dovnitř pozoruje lidské „mohyly“. Člověka přejde chuť i jen na rychlou kávu!Čas od napsání básně poskočil právě od století a třídní rozdíly vnímáme jinými prizmaty, ale ta hranice tu zůstává nejen fyzicky, ale i psychologicky. Musel jsem si na ni a celou Wolkerovu báseň vzpomenout, když jsem se kolikrát ocital sám na teplejší straně světa bezpečně zasklený v oblíbené kavárně či vinotéce a viděl jsem to, co jsem viděl, i když z opačné strany.

2

Jak zvláštní ve světle předchozích řádků debužírovat za bílého dne u bílého vína Gavi di Gavi s důvěrnou přezdívkou Carlo, mít po pravé ruce sušená rajčata, po pravé fermentované olivy a před sebou… výhled na zjevně lacinějším pitím navátého vandráka potácejícího se po přechodu mezi nervózními auty, navigovaného na druhý břeh jen zeleným majákem koše na odpadky! Děj se odehrává pár metrů přede mnou. Nelze se tedy nedívat na tento opilý koráb v povislých kalhotách a jeho bláznivou, směšnou i tragickou plavbu. Skoro se zdá, že si mě vyhlédl, neboť míří přímo k mému stanovišti. Aha – jak rád by se zmocnil vína a oliv, jak rád by si vyměnil se mnou místa! To si myslím, ale když se konečně vylodí na chodníku, své oči ztěžklé alkoholem a hlavu zbytky studu sklopí k vytouženému koši. A ve mně se ta situace srazí do otázky staré jak kastované lidstvo samo: Proč on tam, a já tady?

Ten kontrast by měl přece drásat duši: Tady je teplo a chrám středomořských dobrot, jak výstavní předměty se tu skví špalky španělské šunky, cihly bruselské paštiky, rozpraskané bochníky chleba ještě vonící pekárnou, a hlavně podél stěn, kam oko dohlédne, od podlahy ke stropu regály naplněné lahvemi vybraných ročníků jak zbrojnice artilerie, nad tím vším bdí růžolící žilkami prokvetlá tvář vinařky, která stvrzuje rajskou povahu toho místa; naproti tomu tam venku se prostírá široká ulice pod ještě širším nebem, křižovaná svými všednoději, bičovaná dešti, ošlehávaná vichrem a sjížděná automobily zdvihajícími cáry kaluží. Tam je člověk obnažen a vystaven vání světa, tady se v kapse komfortu ze světa vyčleňuje. Tady sedí pevně ve svém taburetu, tam s motorikou nedobrovolného Chaplina s gravitací zápolí napitý sanktusák. Tady divák ve stylizované časové kapse, tam neherec žijící ze vteřiny na vteřinu svůj život. Tady hlediště, tam scéna. A donekonečna bychom mohli dělit na tam a tady a rozdíly by to jen zostřovalo a možná by se dva světy kdesi v nekonečnu potkaly a já kdovíproč proč nabývám dojmu, že svět je v jedinečném souladu, že všichni tady i tam spočívají správně na svých místech, ve svých osudem rozhozených rolích.

Jak zvláštní uvědomit si, že daleko více je divákem ten, kdo sedí uvnitř, zatímco kolemjdoucí venku jen zřídka nahlédnou do chráněného přítmí kavárny, vinotéky, restaurantu – vyberte si dle libosti. Spíše tam jen nechtěně zabloudí pohledem a hned zase ucuknou a jako střelky k pólu se narovnají zpět po směru svého spěchu. Zato nespěchající člověk má představení. Sklo výlohy vymezuje plátno, kde se odehrává film. V důsledku toho se jeho aktéři mění v pouhé postavy tragédie nebo grotesky a cestou přes vitrínu dochází ke odosobnění. Jakýkoli soucit s lidmi venku vystydne cestou přes to sklo. Kdyby někdo uklouzl po banánové slupce, budete se mu smát, ale stejně jako v kině hned nepoběžíte za plátno ptát se ho, jestli se mu nic nestalo. Vždyť to zařídí jiní lidé tam. A jak to pokračuje s poutníkem?

Na scéně dobrodruh konečně doputuje k vytouženému koši, a než vytáhne z odpadkové loterie polovypitou láhev jakéhosi šnapsu, dojde mi to: Snad ani Velká čínská zeď, ani železná opona neměly takovou moc rozdělovat lidi jako mezi námi to přítomné tuhé, chladné, nepoddajné sklo vitríny. Neznám nic zároveň tak pevného i křehkého. Tenká skleněná hranice k sobě dva světy nevpustí. To ani víno Carlo ani jím nalezený dryják dva skleněnou vitrínou odříznuté světy nescelí do jednoho.

Potom on své vychrtlé tělo s visícími hadry neskutečně prohnul, láhev vztyčil vertikálně, hrdlo proti hrdlu, aby do sebe dostal to málo, co v ní zbylo. Podařilo se mu to a slastí až zavrávoral. Zároveň jsem mimoděk i já pozvedl číši. Co to mělo znamenat? Chtěl jsem mu snad připít? A na co? A potom se neubráním myšlence, že kdyby sebral všechny síly, hněv, závist, hořkost – a kdoví co jej žere a co by mu nejspíše přiřkl Wolker ve výše zmíněné básni – mohl by jedním máchnutím ruky s tou zaprášenou lahví prolomit skleněnou tabuli. Stejně tak bych já mohl ujít pár metrů a vstoupit do ulice a vtisknout mu do ruky vinnou nálož výrazně jiných kvalit nebo aspoň chřestící hrst drobných. Proč se v dalších vteřinách, minutách, hodinách ani letech nic takového nestane? Taková byla síla tenké skleněné hranice, že ani jeden účastník ani na jedné straně nebyl ochoten opustit svou roli. Možná to ani jednoho z nás doposud nenapadlo. Ale co my víme o druhých? Neznáme ani sami sebe.