Byla moje babička komunistka?

Babička mi při každé návštěvě ráda vypráví. Stalo se pravidlem, že když vyčerpá otázky na rodinu a práci, obrátí se ke vzpomínkám. Časem jsem si začal všímat, jakým způsobem do nich pouští politiku a došel až k následující úvaze.

Než se dostanu k jádru, dovolím si alespoň stručnou charakteristiku. Babička se narodila na sklonku první republiky, dětství trávila v protektorátu a stěžejní část života ve čtyřech dekádách vlády jedné strany. Sotva složila maturitu na zdravotní škole, otěhotněla a následovala rychlá svatba s mým dědou (narodil se můj otec), za to ji rodiče skoro vydědili a způsobilo to nenapravitelné šrámy ve vzájemných vztazích. Babička pak po celá léta pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici, na poliklinice i různě v terénu. Po třinácti letech od syna se narodila také dcera. S manželem se rozvedli, ale po dvou letech zjistili, že bez sebe nemohou být a svazek zpečetili napodruhé a více už nepřetrhli.  Po odchodu do penze si přála nadobro se odstěhovat na venkov, to se jí splnilo, když spolu s manželem zrenovovali chalupu s plynulým přechodem ze dvora do lesa a vcelku spokojeně žili s králíky, slepicemi a vnoučaty přijíždějícími na prázdniny. Poté, co babička ovdověla, nesmířila se s osaměním v chalupě a pořádá spanilé výjezdy do města. To si oblékne jedny z šatů z mnohavrstvé skříně, nanese make-up, ozdobí zlatem hrdlo i zápěstí, kabelku hodí na paži, rozloučí se u botníku se psem a ve střevíčkách na podpatcích kráčí na místní náves chytat autobus. Ve městě pak má příjemný úkol strávit pár hodin, než jí přijede zpáteční spoj. Užívá si všech trumfů, které před jejími kroky město vyskládá: obejde krámky, do některých zabrousí, u jiných jí stačí potěšit se pohledem do výlohy a zrovna si poupravit neposlušnou kadeř. Kdo ji poznal hlouběji, musel zjistit, že si udržuje zvláštní druh sveřepé hrdosti, spojené s urputnou snahou nestárnout a žít a hájit se, i kdyby měla ublížit. Má jazyk pohotový ke slovním výpadům a umí i jedovatě seknout, někdy tak nemírně brání své mínění.  Je ovšem otázkou, jestli ta obranná hráz nemá překrývat dlouhodobá duševní zranění.

Tato babička se proti naléhání samoty vyzbrojila notebookem a připojením k internetu. Dosahuje k ní neskutečný příliv informací, jimž nastavuje jen řídké kritické síto, ale je jimi fascinována jak dlouho hledanými a náhle odkrytými pravdami, o něž se touží za každou cenu dělit. Sám zakouším tu štědrost, zřejmě je to také způsob udržení kontaktu s vnukem. Ale jisté je jedno: z těch bohatých zdrojů už si nasbírala potřebné součástky pro vlastní názorovou soustavu, již umí jako měřítko přiložit na různé pozdvižení budící kauzy od uprchlické krize po očkování proti covidu. Babička a konspirační teorie se vzájemně hledaly, až se našly, ale to je pro jinou úvahu. Daleko výmluvnější totiž je její pohled na minulý režim.

Postupně jsem napočítal, že babička uvádí pět důvodů, proč „za komunistů“ bylo lépe: za prvé, její manžel odcházel do zaměstnání v šest ráno a vracel se ve dvě odpoledne; za druhé, každý měl práci a neexistovali bezdomovci; za třetí, lidé k sobě měli obecně blíže; za čtvrté, pozdvihli status dělníka (mohl si odpočinout na rekreacích ROH). Za páté, na Ostrově (čtvrť města Nymburka vyznačující se parkem a arboretem) za starých časů jezdil dokola dětský vláček. Nebudu tu předkládat přepis debat v rodinném kruhu, ale je důležité vědět, že babička si ani jeden argument nenechá vzít. Můžete jí namítat, že vláček zrušili sami komunisté dávno před sametem – možná to se skřípavým údivem ještě přijme –, ale zbydou jí v rezervoáru další čtyři pilíře obhajoby a těch už se nevzdá. Naproti tomu jsem u ní zachytil jedinou výtku směrem k minulosti: prý jí nebyl po chuti kariérismus vedený přes stranické knížky. Ale jejím základním postojem ke starým pořádkům to už neotřese.

Nebudu se s ní zde na dálku přít, jakkoli bych s každým bodem obhajoby doby „za komunistů“ polemizoval, ani nemám v úmyslu ji soudit. Budu se ji snažit prostě pochopit. A proč ne? Dříve mi to nepřišlo na mysl, ale ona mě jemně donutila vcítit se do jejího vidění věci. A najednou mi před očima vyvstal kormutlivý obraz: babička se svými postoji zcela určitě není sama, přece musí u nás i třicet dva let od převratu žít desetitisíce, ne-li statisíce lidí, kteří se ocitli v podobné situaci a s podobným názorem. Sametová revoluce se jich značně dotkla, v podstatě jim sáhla na život. A komu ne, dalo by se namítat. Ale každý společenský převrat má své uražené a ponížené a tento je navzdory sametovému přízvisku přímo zranil; v jejich případě jde o to, že ztratili své přirozené prostředí, modus vivendi, ve kterém byli navyklí žít a brát se za své štěstí, hrát jasně rozdané role v jasně dané struktuře. Co se pro jedny zdálo jako nehorázné, nestydaté, směšné až tragické a morálně zhroucené, bylo pro druhé solidní základnou pro život. Jednobarevná vláda nabízela přehledná pravidla té společenské hry, která se dala při troše snahy rychle ovládnout. ČSSR byla jako velké sladkovodní akvárium ryb, které v tom uměly plavat. A co se nestalo (následující řádky jsou už pokus nasadit babiččinu optiku): najednou přišli oni – hrstka vyvolených –, kteří z neznámých příčin strhli davy a prohlásili, že ta sladká voda je stojatá, že se poněkud kazí, a všechno to překlopili, vylili a znovu naplnili jinou vodou s úplně jiným obsahem. Pro mnohé to musel být takový šok, jako když kapra z domácího rybníku přehodíte do moře. Ti revolucionáři v čele se zlobivým a občansky neposlušným dramatikem jim pod nohama podtrhli tlustý rudý koberec jistot a oni se ocitli bez varování na tvrdé zemi nové skutečnosti. Nestačili se divit, jak závratně rychle mizely jim z dohledu zdánlivě nezničitelné symboly starého režimu. A vůbec jak celý ten brontosauří státní organismus, který je po léta hřál svým tělem a měl předurčeno žít věčně, náhle dotepal, svalil se, rozložil za několik týdnů za jásavého ryku náhončích a potom – kupodivu bez nějakých zoufalých projevů boje o život – umřel a odevzdal své tělo historii.

Když pomyslím na babičku, zde nešlo jen o změnu režimu provázenou povrchním převlékáním kabátů a hledáním nových pozic, tady se jednalo o něco hlubšího, sahajícího na život, zasahujícího na dřeň bytí. Ona a statisíce lidí jí podobných s převratem přišli o podstatnou část své identity. Najednou se museli postavit se na nohy v tom novém terénu přerovnaném otřesy, postavit se v tom nějak na nohy a znovu a složitě se hledat, zmítali se právě jako ty vyplavené ryby, zoufale tápali po někdejších záchytných bodech, které je čtyřicet let obklopovaly, provázely a snad i prorůstaly: podpultovky, hraniční kontroly, ostrakizace narušitelů, schůze ROH, domovní výbory, esenbáci, občanské průkazy, pěticípé hvězdy, stěny s ušima, První máje, boj za mír a proti imperialismu západního střihu, neškodný humor televarieté, dva programy ČST, Marx, Engels, Lenin, VŘSR, Spartakiáda, záštita Gustáva Husáka (tohoto Franze Josefa normalizace) v rámečku a vůbec klid na práci, to vše přes noc vzalo za své, ztratilo se to, vypařilo do vzpomínek za masivního cinkání klíčů v rukou euforických spoluobčanů. Proboha proč? Ptali se a museli se těžce rozhodovat, kým jsou a kým vlastně budou v očích svých „osvícenějších“ členů rodiny. Jedni si stěžovali nahlas a okamžitě se řadili mezi nepolepšitelné vzdychaly, ne-li přímo staré komunisty. Ale předpokládám, že povětšinou taktně mlčeli o své nostalgii nebo předstírali, že „sametové“ poměry skousli a nechtěli čeřit zlou krev, aby třeba nepadli v nemilost u svých dětí. Ostatně spousta kostlivců bez toho leží ve skříních a nechtěli jimi za každou cenu chřestit. Mohli by vypadnout.

Abych už zamířil s tímto zamyšlením do přístavu: Takových jako moje babička, u kterých se nejšťastnější a nejplodnější léta života překrývala se čtyřiceti lety vlády jedné strany, musí být nepočítaně. Možná je slýcháte tesknit po staré dobré minulosti (možná ten vděčný refrén budeme opakovat i my), ale daleko spíše, čím blíže vám jsou, tím hrději svou bolest polykají, přes třicet let stíhají proměněný svět, který jim právě tak dlouho prchá a oni už jej nikdy nedostihnou, nerozumějí už svým dětem, natož myšlenkám tímto světem hýbajícím, oplakávají kusy svého já, které se zlomem dějin odtrhly a s odumřelým režimem propadly do hrobu historie. Lidé se srdcem a slzou ve starých časech. Namísto zášti budí až prostou lidskou lítost. A sice jim nelze ani za mák otočit čas o třicet let a vrátit staré pořádky, stejně jako nelze jejich politické reprezentaci přihrát procenta a zaručit, že se svět stane táborem míru, ale co můžeme udělat bez ohledu na jakékoli náboženské vyznání a politické preference a bez ohledu na to, koho tu oslovuji – a možná to budeme muset udělat alespoň jednou –, zeptat se jich, vyslechnout je a aspoň zkusit pochopit. Hodně se toho napsalo a namluvilo o vyrovnávání s minulostí. I toto je způsob, jak to udělat. Dokud tu s námi jsou.