Volební právo je zaručeno ústavou a je tedy zajisté správné, že občan má mít možnost tohoto práva využít i když se přitom může dopustit porušení např. jiných vládních opatření.
Otázkou ovšem zůstává, zda se tím takový občan vystavuje případnému postihu, pokud příslušné instituce budou trvat na sankcích, které takové jednání trestají, tedy např. i toho, že se lidé dnes musí pohybovat v uzavřených veřejných prostorách s nasazenou rouškou, či respirátorem. Musíme si ovšem přiznat, že je realitou, že toto vládní nařízení není dvakrát moc vymáháno a tedy ani moc dodržováno, ale na druhou stranu je to stále vládní nařízení, které stát nevydává pro srandu králíků, čímž samozřejmě nemyslím pana Volného a jeho příznivce, ale o pravidlo, bez jehož vymahatelnosti by stát mohl začít ztrácet autoritu, což by ve svém důsledku vedlo nejspíše k anarchii. Proti vládě, zákonům, vládním nařízením může občan samozřejmě protestovat, může podepisovat petice, ale pokud takový, pro někoho nepřijatelný, zákon, či nařízení občan poruší, musí si být vědom rizika sankcí, které vymahatelnost zákonů, či nařízení vynucují.
Před nějakým časem jsem byl na školení volebních komisí, kde již bylo avizováno, že bude umožněno hlasovat i lidem, kteří si ve volební místnosti odmítnout nasadit příslušnou ochranu dýchacích cest. Kromě výše uvedeného hlasovacího práva zaručeného ústavou, byl zmíněn i praktický důvod tohoto vládního rozhodnutí, tedy že by u každé volební místnosti musela nejspíše stát hlídka státní, či obecní policie, která by případné odpůrce roušek „usměrňovala“. Ovšem bylo také zmíněno, že je možno si takové „volnomyšlenkáře“ zaznamenat a posléze jejich jména oznámit příslušným úřadům, které by s nimi zahájily přestupkové řízení. Takový postup by měl blízko k úsloví – vlk se nažere a koza zůstane celá, tedy že ústavní právo bude zachováno, ale za přestupek se holt bude platit. Asi to nebude ale zas tak horké, komise pravděpodobně dostanou metodický pokyn, aby takto striktně nepostupovaly a i členové komisí se zřejmě budou snažit nedostat se do role udavačů, což by i pro ně nemuselo znamenat jen morální dilema, ale hrozil by třeba i následný konflikt s těmi, které by členové komise, v rámci své občanské povinnosti, „bonznuli“ spravedlnosti.
Odpůrci roušek přitom pravděpodobně doufali, že stát necouvne, a oni si udělají z voleb velkolepou show, která jim přinese pozornost medií, tedy i politické body a také možnost napadnout výsledek voleb u soudu. A ač to trochu vypadá na to, že vláda vyměkla a ustoupila „křiklounům“ z ulice, tak je možno kvitovat, že se kabinet tentokrát zachoval rozumně, když dává možnost nedržet se striktně pravidel ve prospěch klidného a bezproblémového průběhu voleb.
