Je nezpochybnitelným faktem, že ODS významně postavila svou předvolební kampaň na vymezení se k Hnutí ANO, přičemž argumentovala tím, že ANO je levicové hnutí, což dokládala vznikem vládní koalice ANO a ČSSD podpořenou komunisty.
Tato rétorika zabodovala především v pravicově orientované Praze, ale v regionech toto nálepkování, i když i zde ODS posílila, příliš nezabralo. Vraťme se však k meritu věci a položme si otázku, zda je Hnutí ANO opravdu levicové, nebo či se jen snaží, populistickou politikou, oslovit tu část politického spektra, která by v rámci svého socio-ekonomického postavení měla spíše podporovat autentickou levici. Začněme osobou zakladatele, hlavního manažera a v podstatě majitele hnutí ANO panem Babišem. Ač je dnes panu Babišovi jeho kritiky předhazováno jeho členství v bývalé KSČ, tak z jeho chování a výroků v porevoluční době je vidět, že jeho členství v komunistické straně bylo výrazem jeho oportunismu, kdy myslel především na svůj vlastní prospěch a nějaké komunistické ideály mu byly zcela ukradené.
Po změně režimu využil svých styků a zkušeností, nabytých při své práci v zahraničním obchodě, a stal se úspěšným podnikatelem s mnohamiliardovým majetkem. Poté, co se ODS, v rámci svých korupčních afér, stala pro značnou část pravicově orientovaných voličů nevolitelnou, využil „díry“ na trhu a zahájil své politické podnikání tím, že úspěšně oslovil tyto, mafiánsky vedenou politikou, znechucené voliče. Andrej Babiš ovšem pochopil, že jen tito voliči k jeho cestě k politické moci nestačí a zaměřil svou pozornost na levici, která byla nejednotná a tak nemohla uvádět své sociální vize do praxe. ČSSD, sama postižena celou řadou afér, se pokoušela vládnout se středo-pravými stranami, což sice fungovalo, ale cenou za to byly programové ústupky, což mnoho sociálně slabších voličů, očekávající větší podíl z rozdělovaného koláče, příliš neuspokojovalo. Andrej Babiš se tedy po volbách v roce 2013 rozhodl podpořit vládu vedenou ČSSD, kdy umně hrál vnitřní opozici, která postupně získávala body na úkor svého partnera. Oslovil zejména starší generaci a to nejen voliče ČSSD, ale i protestní voliče KSČM, kteří do něho vložili naději na zlepšení své situace, což KSČM, trvale zakotvená v opozici, reálně učinit nemohla.
Již loňské parlamentní volby ukázaly, že tato politika je na výsost účinná a vede prakticky k likvidaci autentické levice. Problémem pro ANO ovšem je, že ač mnozí vrcholoví politici ANO, pocházející většinou vyšších společenských vrstev, tuto politiku chápou, tak je jim přece jen nepříjemné, být spojováni se socany, či dokonce komunisty. Zástupci levice jsou pro ně jen užiteční idioti, které čeká po splnění úkolu likvidace a naivy, kteří je dosud volili, si lze přece levně koupit, vždyť státní kasa na to má. Samozřejmě jsou zde určité mantinely, za které se nedá jít, protože poškozování si svého podnikání, např. přílišným zvyšováním minimální mzdy, si přece nenechají líbit. Praktickou ukázkou toho, jak daleko jsou regionální politici ANO zajít, je vytváření krajských a nyní i obecních koalic, kdy představitelé ANO výrazně upřednostňují partnerství s pravicí než spolupráci s ČSSD, o komunistech ani nemluvě. Pán předseda ODS se tedy mýlí, když mluví o ANO jako levicovém subjektu, protože toto je tvořeno pyramidálně, kdy na vrcholu stojí miliardář, velkopodnikatel, který má svůj projekt pod kontrolou a pod ním pak stojí elity, jejichž prostřednictvím guru vládne regionům. Levicová politika slouží hnutí jen k ovládnutí značné části elektorátu a zničení konkurence z levé části politického spektra.
Toto samozřejmě ví i předseda ODS pán Fiala, ale jako nástroj k vymezení se k hnutí ANO se údajná levicovost Babiše a spol. hodí a tak proč ji nenaservírovat pravověrným liberálům, jimž je jakákoli sociální solidarita cizí. Oba pánové si tedy nemají co vyčítat, protože manipulaci a hru se slovíčky ovládají obě strany na jedničku a jejich rétorická cvičení v předvolební kampani musíme brát jen jako součást boje o moc mezi mocenskými klikami jejichž představitelé se schovávajícíc tu za maskou osvíceného liberála, tu za maskou lidového tribuna. Jde přece hlavně o to, kdo ovládne tok miliard, které prochází veřejnými rozpočty, kdo si víc ukrojí ze společného koláče, jehož drobky občas padají i k běžným občanům, když je potřeba je motivovat, aby šli k volbám a odevzdali těmto politikům svůj hlas. Volby jsou za námi, představení skončilo a je čas splétat koalice a rozdělovat si sféry vlivu a ty občane sni svůj sen o společnosti, v niž vládne spravedlnost a právo, kde politici prosazují veřejný zájem a ne ten svůj.
