Česká zahraniční politika si již od dob prezidentství Václava Havla zakládá na tom, že se zasazuje o pomoc obětem agrese a obhajuje lidská práva v různých částech světa.
Položme si však otázku, nepostupuje někdy MZV poněkud selektivně?
I když MZV jistě bude tvrdit, že měří všem stejným metrem a nedělá rozdíly mezi státy, či režimy, tak každý, kdo se jen občas koukne do novin, nebo si pustí televizi, ví, že je to jen plané řečnění. Je totiž zcela zřejmé, že existují státy, na které se kritika naší diplomacie zaměřuje a státy k jejichž prohřeškům MZ taktně mlčí. Příkladem států patřících do první skupiny jsou Rusko, Čína, Bělorusko, či Kuba. Do druhé skupiny patří např. Saudská Arábie a některé další státy z oblasti Perského zálivu. Tento článek nemá ambice hodnotit každý případ jednotlivě, ale poukázat zejména na laxní politiku našeho MZ vůči Turecku, které se stává ze sekularizované země, zemí prostoupeno militantní islámskou ideologii, zemí založenou na vypjaté nacionální rétorice a zemí s imperiálními ambicemi, s režimem, který porušuje nejen lidská práva svých občanů, ale také s režimem rozdmýchávající konflikty a negativně zasahující do politického a lidsko-právního dění i mimo své území.
Není jistě potřeba rozpitvávat to, že Turci dlouhodobě diskriminují svou kurdskou menšinu a že režim prezidenta Erdogana tvrdě potlačuje jakoukoliv opozici, která by jen lehce nesouhlasila se směřováním země pod jeho vedením, protože většina čtenářů toto jistě ví. Každý člověk, který se jen trochu zajímá o dění ve světě také jistě ví, že současný turecký prezident usiluje o to, aby Turecko povýšil do role regionální mocnosti, k čemuž využívá i současné občanské války v Sýrii. Je veřejným tajemstvím, že Turecko, pod rouškou podpory tzv. demokratické opozice, podporovalo a podporuje také islámské radikály, které využívá k prosazování svých geopolitických cílů - tedy k posílení svého vlivu v Sýrii a k boji proti syrským Kurdům, kteří patří k oporám Západu v jeho boji s Islámským státem. Jelikož ale vliv syrských protivládních skupin upadá a hrozilo, že Kurdové ovládnou rozsáhlá území při hranici s Tureckem, rozhodli se Turci pro přímou intervenci, jejíž poslední obětí se stala kurdská enkláva v syrské provincii Afrín. Do boje s Kurdy, vyzbrojenými lehkými zbraněmi, vyrazili Turci, vyzbrojeni nejmodernějšími tanky a s podporou islámských milicí, které si mají s Kurdy co vyřizovat a nelze si tedy dělat iluze o jejích vstřícnému chování k civilnímu obyvatelstvu.
Na mezinárodní scéně je v případě této agrese nějak ticho po pěšině.
Mlčí Rusko, protože Turci likvidují odpůrce oficiální syrské vlády
Mlčí EU, protože Erdogan může zahltit Evropu migranty.
Mlčí USA, pro které je důležité držet si linie na východ o řeky Eufrat a odevzdání Afrínu berou nejspíše jako oběť usmíření si významného „spojence“ v NATO – Turecka.
Mlčí i naše diplomacie, protože osud syrských Kurdů je jí asi šum a fuk, vždyď přednější je přece záchrana disidentů na Kubě.
Zapomenuta jsou slova o svobodě, demokracii a lidských právech. Zapomenuta je vděčnost za pomoc v boji s IS. Vítězí pragmatismus a pokrytectví. Martin Stropnický a celá naše diplomacie asi upadla do zimního spánku. Máme-li si zachovat čest, tak je potřeba zvolat - Stropnický vzbuď se a konej. Náš hlas je sice slabý, ale alespoň se ozvi a jasně řekni, na které straně stojíme.
