V několika posledních článcích jsem kritizoval naši diplomacii za její neschopnost formulovat vlastní zahraniční politiku ČR, za její přílišnou servilitu vůči USA a EU.
Za tyto články jsem sklidil kritiku od části diskutujících a to ve formě od osobních útoků, přes obviňování z rusofilství, až po výtky typu, že jsem příliš naivní, když se domnívám, že se stát naší velikosti může prosadit i ve „velké“ mezinárodní politice. Je sice pravdou, že malé státy, snad až na výjimky jako např. Kuba, či Izrael, se do dějin mezinárodních vztahů zapíší jen výjimečně, ale to neznamená, že by měly na veškerou aktivitu rezignovat a jen papouškovat názory svých mocnějších spojenců. Jako modelový příklad přespřílišné loajality vůči Spojeným Státům uvedu naši účast na konfliktu v Afganistánu. Není snad nutno připomínat, že válka v Afganistánu se nevyvíjí tak, jak si to plánovali v Pentagonu. Vítězství ve válce je na míle daleko, dramaticky rostou ztráty na životech vojáků a především civilistů. Mnohé státy nesmyslnost této války již dávno pochopily a odvolaly své vojáky, ale naše vláda tak tvrdošíjně stála za politikou USA až se dostala do role hlupáků, když americký prezident Trump, bez konzultace se spojenci, prohlásil, že USA stáhnou své vojska z Afganistánu a tím jen potvrdil, že se vracíme do roku nula, že všechny ty oběti byly vlastně zbytečné.
Vraťme se však k naší diplomacii a možnosti, jak trochu přispět svým dílem k lepšímu světu. Chtěl bych navrhnout, aby se její zrak upřel na Sýrii, dlouhá léta zmítanou občanskou válkou. Konkrétně pak na území severovýchodní Sýrie, které, za pomoci západních spojenců, osvobodily jednotky Syrských demokratických sil, tvořených převážně Kurdy, od džihádistů z tzv. Islámského státu. Kurdové za svůj příspěvek k porážce islámských radikálů očekávali pomoc západu při vyjednávaní o budoucím uspořádání Sýrie, nejlépe pak příslib široké autonomie. Jejich pozici však výrazně oslabilo prohlášení amerického prezidenta o stažení amerických vojsk z této oblasti, které Američané učinili nejspíše na nátlak Turecka. Pro Turecko jsou Kurdové nepřátelé číslo jedna a po obsazení kurdských území na západ od řeky Eufratu, si Turci teď nárokují obsazení příhraničního, třiceti kilometrového, pasu na východ od této řeky. Syrská vláda odmítá přiznat Kurdům byť jen kulturní autonomii a to možná i pod vlivem tlaku spojeneckého Íránu, který má zřejmě obavy, že podobný krok by si nárokovala i kurdská menšina žijící v této zemi. Kurdové se tak, po věrolomném americkém rozhodnutí, dostali do kleští, které je bez pomoci jistě rozdrtí.
A tady se nabízí příležitost pro českou diplomacii, aby ukázala, že není jen nástrojem zahraniční politiky USA, ale že umí přinést i své vlastní, kreativní řešení problémů. Česká republika by se měla připojit k hlasům, které volají po větším zapojení EU v řešení otázky syrských Kurdů, ČR by měla navrhnout, aby na demilitarizované pásmo při hranic s Tureckem nedohlíželi turečtí vojáci, ale vojenská mise EU, aby EU podporovala Kurdy při rozhovorech o budoucím uspořádání Sýrie, aby EU poskytla Kurdům pomoc při rekonstrukci válkou zničené země. Naši vojáci se jistě raději přesunou do země, kde jsou vítáni, do země, kde budou moci opravdu pomáhat. Čeští politici a čeští diplomaté dostávají možnost konečně prosazovat věc, která má smysl. Jděte do toho a ukažte, že nejste jen loutkou v rukou cizích zájmů, že umíte více, než se schovávat za cizí sukně.
