Máme Ústav pro studium totalitních režimů, o životě za totality se vyučuje na školách, mluví se o něm prakticky ve všech médiích, a aby toho nebylo dost, tak i hospodské rozhovory začínají často větičkou – jó to za totality.
Je ovšem vědecky správné označovat minulý režim za totalitní, nebo jsme se stali oběti omylu, či dokonce manipulace?
Není to tak dávno, co bývalý disident a písničkář Ivan Hoffman dostal od redaktora Forum 24 Jana Jandourka pěkně za uši, když opatrně zapochyboval o povaze minulého režimu, který je u nás jaksi všeobecně označován za totalitní. Má ovšem toto tvrzení o totalitní povaze režimu v ČSSR vědecké opodstatnění, nebo je to jen masově šířený mýtus, který má legitimizovat pernamentní antikomunismus a tedy především trvalé personální obsazení některých médií, institucí a "neziskových" organizací zasloužilými „revolucionáři“ z roku 1989, kteří si z ex post boje proti "totalitě" udělali solidní job a přitom ve většině případů za minulého režimu získali vysokoškolské vzdělání, na které, dle jejich tvrzení o povaze minulého režimu, měli mít nárok jen synci a dcerky z nomenklaturních rodin. Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme si nejdříve ozřejmit, co to vůbec ten totalitní režim je a jaké jsou jeho znaky. Zpočátku byl tento pojem spojován s Mussoliniho fašistickou Itálií, ale do vědeckého diskursu ho zavedla až Hannah Arendotová ve svém díle Původ totalitarismu vydaném v roce 1951. Totalita je někdy brána jako krajní opak demokracie, ale jak podotýká americký politolog R. Dáhl, tak jako je demokracie pouze ideál ke kterému se můžeme jen přiblížit, tak i totalita je podle něj jen abstraktní uspořádání, které v praxi fungovat nemůže. Pokud je tento názor jednou z krajních variant chápání tohoto pojmu, tak naopak další velká skupina historiků a filozofů považuje totalitarismus za imanentní rys lidské povahy, který prostupuje všemi etapami rozvoje lidské společnosti.
Právě celková nejednota, jak pojem totalitarismus, či totalita přesně definovat a jak stanovit kritéria, která by totalitu charakterizovala, vede k tomu, že zařazení určitých nedemokratických režimů do této kategorie je značně rozdílné od označení úzké skupiny takových zemí až po označení všech nedemokratických režimů, za režimy totalitní. Jako hlavní znaky totalitního režimu jsou nejčastěji uváděny: 1) oficiální ideologie 2) masová strana spjata s touto ideologií vedená dominantním vůdcem 3) vládní monopol masmédií 4) vládní monopol prostředků ozbrojené moci 5) systém teroristické policejní kontroly společnosti 6) politická mobilizace obyvatel 7) snaha o kontrolu všech aspektů života společnosti 8) splývání státu a vládnoucí strany 9) kontrola ekonomické činnosti. K těmto klasifikačním znakům se samozřejmě nehlásí všichni autoři, někteří uvádějí širší seznam kritérií, jiní naopak seznam zúžený. Jediné na čemž existuje téměř všeobecná shoda je, že mezi totalitní režimy patří nacistické Německo v období 1938-1945, Sovětský svaz v letech 1929-1953, Čína za Mao Ce-tunga, Kambodža za vlády Pol Pota a Severní Korea za vlády Kim ir Sena a jeho následovníků. Za totalitní režim je často označován i teokratický režim v Iránu za vlády ajatolláha Chomejního.
Vraťme se však k socialistickému Československu, které i když na výše uvedeném seznamu není, tak zejména podle českých akademikú na tento seznam patří a to v letech 1948-1956, či alespoň v letech 1950-1953. Proč by tam však nemělo patřit i v dalších letech vyplývá nejen z aplikace výše uvedených znaků na bývalý režim, ale také z intenzity jakou byly tyto znaky naplňovány. Vezměme si to pěkně po řadě. V ČSSR celou dobu sice vládla masová strana zaštítěna oficiální ideologií, ale tato rozhodně nebyla vedena silným vůdcem a třídní boj s ideologickým nábojem z padesátých let se přetransformoval v pragmatismus, který měl elitám sloužit především pro to, aby se tyto udržely u moci. Masmédia kontrolovala vládnoucí moc sice po většinu doby, ale například v šedesátých a na konci osmdesátých let nebyla jistě tato kontrola absolutní. Kontrola ozbrojené moci sice probíhala po celé období, ale ozbrojenou moc si kontrolují i demokratické státy. Společnost byla také po celou dobu pod policejní kontrolou, ale intenzita používání teroru byla oproti padesátým letům v pozdějších letech značně nižší. Také intenzita mobilizace obyvatelstva se oproti padesátým letům výrazně snížila. V osmdesátých letech je možno s klidným svědomím nazvat první máje a nějaké ty lampiónové průvody formálními akcemi nesrovnatelnými např. s organizací petic provázející politické procesy, či dobrovolnými nástupy na stavby mládeže. Snaha o kontrolu všech aspektů života společnosti také nikdy nedosáhla intenzity jako v Číně, Kambodži, či Severní Koreji, kde lidé byli nuceni žít v komunách a soukromý život prakticky neexistoval. Splývání státu a vládnoucí strany zajišťoval ústavní článek o její vedoucí úloze, takže tento znak je nezpochybnitelný. Ovšem kontrola ekonomické činnosti byla v různých obdobích různě intenzivní a tak lze konstatovat, že např. v šedesátých letech a po uvolnění pravidel v druhé polovině let osmdesátých byly podmínky pro rozvoj malého soukromého podnikání výrazně lepší, než v letech jiných.
Jak již bylo uvedeno výše, tak v dobách listopadové „revoluce“ 1989 bylo mase obyvatel toužících po politických změnách „naservírováno“ chápání povahy minulého režimu jako režimu totalitního, které mělo legitimovalo odpor proti němu. Tato klasifikace bývalého režimu vyhovovala i většině obyvatel, protože, pokud byl režim označen za tak krutý a nebezpečný, mohlo to omlouvat jejich odmítnutí aktivního se zapojení do boje proti němu. Obraz vytvářený mladými „revolucionáři“ v mediích, kampaních ve školách a např. v televizní a filmové tvorbě tento mýtus o totalitě jen přiživoval. Není možné si nevšimnout, že v celé řadě seriálů a filmů věnujících se životu za minulého režimu se objevují, alespoň okrajově, příslušníci STB, proti nimž stojí disidenti. Takto je diváku podprahově podsouváno, že každý občan běžně přicházel do styku se státní bezpečností a přitom značná část pamětníků vám potvrdí, že většina lidí se z lidmi ze správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli nikdy nesetkala, stejně tak jako s opravdovými disidenty. Minulý režim jistě nebyl liberální demokracií ani režimem komunistickým, jak je také často mylně nazýván, ale jeho řazení do krajní kategorie nedemokratických režimů je samozřejmě také zavádějící. Lze chápat, že lidé si již na toto zařazení zvykli, ale zejména pracovníci médií a učitelé by však měli zvážit, zda je opravdu možné srovnávat život intelektuála donuceného žít v zemědělské komuně, či příslušníka méněcenné rasy internovaného v koncentračním táboře, jejichž život byl v permanentním ohrožení, s občanem žijícím v osmdesátých letech dvacátého století v socialistickém Československu. Mohl si takový příslušník méněcenné rasy, či učitel žijící za režimu Rudých Khmerů zajít po práci zahrát fotbal, zaplavat si, jít na diskotéku, či zahradničit na chatu? Asi těžko. Označovat celé období minulého režimu za režim totalitní je tedy nejen vědecky nepřesné, ale zejména neuctivé k obětem skutečných totalit, což by si každý nezaujatý člověk měl přiznat.
