Lidé o sobě většinou tvrdí, že se chovají racionálně, a emoce a jiné faktory nehrají v jejich rozhodování větší roli. Je tomu ovšem ve skutečnosti opravdu tak?
Včera jsem zde četl blog ve kterém jeho autor tvrdil, že pro rozhodování voliče je nejdůležitější ideová spřízněnost se „svou“ stranou a jeho zkušenosti z minulých let. Pokud by se ovšem volič rozhodoval podle těchto kritérií, nebyla by jeho volba úplně racionální, i když oba tyto faktory mohou být pro mnoho lidí, při jejich rozhodování koho volit, dost podstatné. Již ve čtyřicátých letech dvacátého století se v akademickém prostředí objevují kořeny teorie racionální volby, která je zejména spjata se jmény W. H. Rikera, J. Buchanana, A. Downse, M. Fiorina a G. Tullocka. Tato teorie, když to zjednodušíme, tvrdí, že volič se chová racionálně, pokud dá u voleb svůj hlas straně, jejíž potenciální vítězství mu přinese největší prospěch. Strana se pak chová racionálně, pokud vytváří svůj program tak, aby přilákal co nejvíce voličů, čímž strana maximalizuje svůj podíl na moci. Pokud se tedy týká voličů, tak tito by podle této teorie měli preferovat stranu, která by jim měla co nejvíce pomoci zlepšit jejich socio-ekonomickou situaci.
Nízko příjmové skupiny jako důchodci, prodavačky, dělníci atd. by tedy měli volit nejspíše KSČM. Státní zaměstnanci a zaměstnanci s průměrnými platy strany současné vládní koalice. Živnostníci stranu Soukromníci, či další pravicové strany, které se je nyní snaží nalákat na svou snahu nepřipustit zavedení EET. Vyšší střední třída by se pak měla racionálně rozhodnout volit liberály, či konzervativce, tedy TOP 09, ODS, či Svobodné. Pro určitou skupinu, pro kterou není jejich socio-ekonomická situace prioritou, a preferují především post-materiální hodnoty, se nabízí volba zelených, či pirátů. Jak jsem však již uvedl, lidí se nechovají vždy zcela racionálně a jejich volbu tak ovlivňují i např. emoce, rodinná tradice, názory příbuzných a přátel, životní zkušenosti, příslušnost k některému náboženství, ideová spřízněnost apod. V současnosti například zažívá naše země značnou emoční vlnu spjatou s přílivem migrantů, což donutilo prakticky všechny strany, aby proti této přistěhovalecké vlně vymezily a to jak programově, tak v rétorice jejich lídrů.
Pro některé strany se téma migrace a boj proti islámu stály dokonce prakticky jediným bodem jejich programu a podání jejich kandidátek do krajských voleb, tedy vyznívá poněkud absurdně. Každý normálně myslící člověk si doufám uvědomuje, že krajské volby jsou o něčem jiném a že těmto kandidátům nejde o blaho voličů, ale o teplé židle. Jak vyplývá z definice teorie racionální volby, tak voliči by si také měli dát pozor na přehnané sliby kandidátů, protože strany se snaží přilákat co nejvíce voličů a proto se často uchylují k vágním, nekonkrétním slibům, či dokonce voličům přímo lžou. U tradičních stran můžeme alespoň jejich práci dlouhodobě sledovat, ale u nových subjektů je jejich relevantnost jen těžce ověřitelná. Pomoci by trochu měla možnost prověřit si jejich personální obsazení (zda to nejsou recyklovaní politici, kteří mění strany jak ponožky), ověřit si zda tyto strany slibují nesplnitelné, či se nechovají výrazně populisticky a zda jsou tyto strany budovány zdola, či jsou výtvorem manipulátorů.
Náš život provází souboj racionality a emocí. Volit podle emocí může být nešťastné, ovšem ani striktní pragmatizmus nemusí vždy vést k uspokojivým výsledkům. Doufám, že v následujících dnech budou mít voliči šťastnou ruku při výběru svých zastupitelů, aby prospěch z jejich vládnutí měly co nejširší sociální vrstvy a ne úzké skupiny, které prosazují jen své partikulární zájmy.
