Proč na školu v Africe, jídlo či léky nepřispěju.

Denně čtu a slyším o nějakých sbírkách na pomoc komusi někde v Africe, charitativních akcích a aktivitách celebrit směrem k zemím tzv. třetího světa. Ale že u nás doma jsou děti i rodiny, které pomoc potřebují  -a jsou pro stát i společnost přínosnější, než stavba školy pro děti někde v tramtárii – a že právě ti by měli být hlavním cílem pomoci?

Nedávno jsem od svého mobilního operátora dostal poštou obálku se složenkou, tužku a nějaké pohlednice s obálkami. Prý jde o humanitární pomoc Africe, respektive Afričanům.  Výčet toho, co si za kolik peněz mohou pořídit ohledně jídla, vody, léků, škol … byl bezesporu působivý. Ale nakonec jsem se rozhodl nepřispět (oněch pár stokorun) jednorázově a nepřispívat ani trvale. Proč?

Když o tom přemýšlím sebevíc – jakou odezvu lze čekat tím, že pomůžu nějakým africkým dětem ke škole a k jídlu či lékům, když „sousedovic kluk“ nemá šanci na slušný život, protože operaci nikdo nezaplatí, rodina živoří a snaží se doslova všemi způsoby nějakou pomoc sehnat? Mají čekat, až se nějaký bohatý mecenáš chytí za nos a pošle pár set tisíc místo do Afriky téhle rodině, která by ráda žila a pracovala v tomhle státě? Nebo se má oslovit televize, která uspořádá sbírku? Když mě pak osloví na ulici, abych přispěl několika desetikorunami, rád tak učiním.

Všimněte si prosím rozdílu v požadavku na výši příspěvku – stokoruny do Afriky versus desetikoruny „doma“. Tedy namítnete, že dostat pomoc do Afriky je nákladnější, než dostat pomoc pár kilometrů od Vás. No když to má být charita, tak jaké pak řeči o tom, s čím kdo má větší náklady?   

Prostě jen nerozumím tomu, proč kdosi, třeba v  daleké Africe má větší právo na lepší život, než můj spoluobčan. Možná je to jen marketingový tah, který má vzbudit větší soucit, když na obrázku je podvyživené dítě s mouchami na obličeji a zoufalá matka, oblečená v hadrech, než když tam bude obrázek hendikepovaného nebo nemocného, o poznání v tváři ne tolik strádajícího dítěte. Možná jde jen o tom, že někdo vymyslel projekt, který je jakousi jeho charitativní prezentací. Prezentovat se, že jsem pomohl sousedovic klučinovi nebo malé slečně nebo se nechat vyfotit v Africe, jak stavím školu, se v emocích zcela jednoznačně bude klonit k oné škole.

Osobně to ale vnímám jinak. Raději budu přispívat tam, kde to nedělá náš stát než tam, kde příčinou situace je zcela něco jiného. Je totiž větší šance, že náš vyléčený spoluobčan bude společnosti platnější a bude snaživější, než ten neznámý človíček, co pak – zvyklý na bezplatnou pomoc - vezme do ruky zbraň a když nedostane další pomoc, půjde si jí vystřílet.  

P.S. Takže – sorry Afriko a humanitární organizace. Myslím, že tu jsou potřebnější, které spousta organizací bůhvíproč zanedbává.