Knihomol

Tak moc miloval knihy, že se to nedalo ani popsat. Bylo mu jedno, která to zrovna je. Nerozlišoval ani mezi dětskými knihami a knihami pro dospělé, mezi pohádkami a horory, mezi poezií a beletrií. Prostě, hlavně, že to byla kniha a to mu stačilo. Jak měl rád tu vůni tisku a papíru, to šustění stránek a to napětí, co opět nového objeví za pevnými deskami.   

Jediné, co měl raději a čemu dával přednost, to byly knihy staré. Ty, které již delší dobu ležely někde v knihovnách, byly omakané stovkami rukou, a které teď, trochu pozapomenuté v zadních policích, čekaly už jen na to, zda si je ještě někdo přece jenom přečte. Na ty se rád soustřeďoval a labužnicky si je vychutnával. Ty knihy si již dávno nikdo nepůjčoval a tak byl jediný, který se prokousával starými příběhy a spisovateli, kteří již skoro upadli v zapomenutí. Připadal si tedy, jako objevitel dávno zapadlého a zapomenutého času a hltal tak jednu zažloutlou stránku za druhou. Jak to bylo zábavné a dobrodružné. Stal se z něj závislák, ale on se za to vůbec nestyděl. Také neměl proč, láska ke knihám, není přece žádné negativum. Naopak, mělo by mu to vynést kladné hodnocení a uznání široké veřejnosti.

Časem zjistil, ve kterém regálu v místní knihovně, jsou pro něj ty nejvhodnější kousky a navštěvoval ho pak cíleně. Netápal. Tady našel vždycky to, co potřeboval a po čem prahl. Tady byly ty nejlepší kousky.

Ale život je někdy i krutý a smutný a tak i v knihovně nastalo období úklidu, přebírání a třídění knih. Bylo potřeba některé z nich odepsat a zlikvidovat, aby byly regály připravené na další a další nápory novinek. Tak se dvě pracovnice knihovny dostaly postupně i na ten zapadlý regál vzadu, který měl v oblibě náš knihomol. Postupně probíraly jednotlivé police, vyndávaly knihy a dělaly z nich dvě hromádky. Nechá se a odepíše se.

Do té dolní police, se dostaly až těsně před koncem pracovní doby. Již obě spěchaly. Vyndaly knihy na stůl a probíraly rychle jednu starou knihu za druhou. Všechny postupně končily v hromadě „Odepíše se“. 

Najednou jedna z žen nich zaječela.

„No, fuj! Koukej, co to tady je!“

„Ááááá, to je mol! FUJTAJBL! Zabij ho, honem!“

„Nemůžu, to prostě nemůžu. Nemáme tady nějakej sprej?“¨

„Vlastně máme, ten na mouchy. Já ho donesu.“

„Tak dělej! Ať už můžeme domů.“

A byl donesen vražedný plyn a nastříkán nekompromisně na našeho knihomola.

Umíral pomalu. Umíral za lásku ke knihám. Za tu neodolatelnou touhu po starém papíru a neukojitelném hladu po objevování dědictví starých mistrů pera.