Metoda provedení a propagandistický doprovod anexe Krymu měly tolik stejných rysů s anexi Sudet, že porovnání dvou diktátorů dnes již zcela zevšednilo – Hitler jako Putler. Současná ukrajinská krize ale ještě jednou ukázala nakolik bezvýznamné je škatulkování jednotlivých totalitních proudů. Současný ruský putinismus, který ke své životaschopnosti používá kombinaci sovětsko - nacistického propagandistického jazyka se bohužel úspěšně realizuje v heslech „bratrská pomoc“, „boj s fašistickými živly“, „ochrana obyvatelstva“, „jednota národa“, „ideologie vůdce“, „skupiny zrádců“, jen zesiluje pocit duchovní a dějinné spřízněnosti dvou euroasijských vůdců. Oba svého času hodili rukavici globalistům, zednářům, atlantistům a satanistům ze zbytku světa. Historické podobenství mezí oběma profily je nabíledni, avšak k lepšímu porozumění probíhajících událostí je potřeba se všímat i rozdílů mezí srovnávanými jevy.
Na rozdíl od Putina, Hitler nebyl multimiliardářem. Hitler ve svém týmu neměl v Londýně vlastního člověka-peněženku Romana Abramoviče, kterého nedávno obral o dvě miliardy amerických dolarů ukrajinský oligarcha a „židobanderovec“ Kolomojský. Hitler byl na rozdíl od Putina opravdovým maniakem germánské rasy a světové pangermánské nadvlády. Moc jej tedy zajímala pouze jako nástroj realizace této chiméry. Přestože krymská operace je na první pohled velmi podobná sudetskému zahájení budování tisícileté říše, existuje několik „ale“.
Putin má jiné motivy než Hitler a pro lepší pochopení logiky jeho dalších kroků je potřeba se pokusit je rozluštit. Zkusme si představit, že Putin není maniak, který chce uskutečnit tolik opěvovaný nebo naopak obávaný plán reintegrace Sovětského svazu. Před deseti lety na své tiskové konferenci Putin zcela upřímně vysmál se nápadu připojit Krym k Ruské federaci. Dokonce před čtyřmi měsíci si byl Putin zcela jistý tím, že podplaceným stornem asociačních dohod mezí Ukrajinou a EU na dlouhá léta zajistil fungování banditského kapitalismu, který spolu s brigádou z kooperativu Ozero a drážďanskou rezidenturou úspěšně dobudoval ve svém Rusku.
Pardoxem je, že ačkoli sám ke kormidlu se dostal jako slepý k houslím, jen a pouze díky Berezovskému, Abramovičovi, Vološinovi, Jumaševovi a Djačenko, kteří v té době již rozdmýchali ozbrojený konflikt s Čečenskem, dnes maniakálně sleduje jen jednu ideu – zůstat u moci. Putinovi je zcela jasné, že v případě přechodu Majdanu do Moskvy, konkrétně on ztratí všechno – majetek, svobodu, snad i život. Úspěch antikriminální a protikorupční revoluce v Kyjevu, které říkáme Majdan je pro něj tedy smrtelně nebezpečný. Podívejme se jak jednoduše a bez servítek o tom mluví jeden z kremelských propagandistů Sergerj Markov:
„Opoziční hnutí v Rusku, určitě použije úspěšnou metodu a technologii protestu Euromajdanu. Za použití této metody a s finanční podporou Západu, pokusí se opozice uskutečnit vlastní revoluci v Moskvě. Cílem této revoluce bude ukončit vládu Vladimíra Putina…Útočné kroky Putina, který nečekal na útok ze strany opozice lze tedy chápat jako správné a adekvátní. Mnozí na Západě hovoří o tom, že reakce Kremlu byla paranoidní. To stejné ale hovořili i Židé o možnosti útěku z fašistického Německa v roce 1934. Většina z nich myslela na to, že je v bezpečí a zůstali v Německu i po té když přišel Hitler k moci. Hořce známá Křišťálová noc, jedná z ranních fázi konečného řešení židovské otázky proběhla až za pět let po jeho nástupu. Za čtyři roky budou v Rusku prezidentské volby a existuje velké risiko, že podvratné živly uvnitř Ruska a za hranicemi země se pokusí provést převrat a zničit Putinovou vládu, samozřejmě s použitím již připravené platformy na Ukrajině. Ptáte se jestli bude válka na Ukrajině? Obávám se, že ano.“
Podle Markova a Putina je tedy válka nevyhnutelným nástrojem udržení moci, čili vítězství ve volbách 2018. Hlavním úkolem Kremlu je dnes úplné potlačení a diskreditace ukrajinské revoluce. Krym je Rusům hozen jen jako dětská hračka, která má odvést jejích pozornost. Cílem totiž není Krym, ale Kyjev. Krym je jen halucinogenní pseudoimperialistická droga podaná svým poddaným pro udržení reitingu vůdce.
Putin tedy není Hitler. Řízený strachem ztratit moc a život, Putin jen rozmývá mantinely vědomí svého národa. Maska má ale kouzelnou vlastnost přirůstat k obličeji. Existuje ještě jeden důležitý rozdíl. Hitler neměl jaderný kufřík. Putin ano. Můžeme si být téměř jistí, že Putin své jaderné tlačítko mačkat nebude. Zahrát si ale partii jaderného pokeru, je ale jiná věc. Příklad Kim Čong-una, který s jedním kýblem jaderných odpadů nutí celý „civilizovaný svět“ okolo něj tančit dává Putinovi naději na přežití.
Tak či onak, putinismus vstupuje do závěrečné a maximálně ostudné a nebezpečné pro celý svět fáze své evoluce. Putinovi se nepodařilo vyřešit vnitřní antagonismus Ruska. Patologická nenávist vůči Západu, kterou Putin v průběhu mnoha let diplomaticky přikrýval se obnažila a je dnes prezentovaná jako totální ideologie. Vedle této nenávisti však existuje naprostá existenciální závislost náčelníků režimu na západním systému, na jehož kapitalistických plodech jsou plebejsky závislí a v jehož bankovním systému ukrývají své nakradené bohatství.
Text je inspirován prácemi Vitalie Portnikova a esejem Andreje Piontkovského "Poslední zastávka", jehož volným překladem částečně je. Timto jim také děkuji za jejích práci.
Sabir Agalarov
redaktor
www.jadumagazin.eu
