Před nedávnem v souvislosti s kauzou Romano hangos, kterou svým veřejným pokusem o diskreditaci těchto tradičních českých novin otevřel bývalý zaměstnanec Společenství Romů na Moravě (SRNM) Pavel Pečínka, vznikla v kruzích mediálních odborníků na Romy diskuse na téma, zda mají tzv. romská média nějaký smysl. Z této diskuse nepřímo vyplynul závěr, že nemají, neboť jsou „planým roubem do romské kultury, který se ne a ne uchytit“. V této souvislosti je potřeba si položit několik otázek. Co jsou to vlastně média? Proč označujeme některá média za „romská“ a zda se takovým označováním nedopouštíme latentní diskriminace samotné podstaty demokracie. A třetí otázka, která napadá v této diskusi je, jestli mají vůbec nějaká média v České republice smysl? Je potřeba si také připomenout fakt, že média nejsou jenom noviny, ale jsou to také rádia, televize a internetové zpravodajské a publicistické portály po celém světě. Nyní se tedy pobavme výhradně o tištěných médiích, o novinách v ČR.
Stádo bílých koní v českoromské mediální krajině
„Nastrčený zoufalec“, „bílý kůň“ Pavel Pečínka, jak jej nazval ve svém blogu na Aktuálně.cz spolupracovník Agentury pro sociální začleňování a blogger Roman Krištof, svým veřejným udáním zveřejněným všude možně v internetu vyslal bezprecedentní signál slušnému světu a rozpoutal tak vážnou diskusi o organizovaném romském zneužívání bílých zaměstnanců a o nekalostech, které se dějí v romských mediálních táborech a maringotkách. Zapomněl ale říct, že všechna léta, která Pavel Pečínka pracoval v Romano hangos, tento (tehdy ještě mladý) „bílý hřebec“ podepisoval smlouvu, se kterou mohl nesouhlasit a nepodepisovat ji. Tento muž v pozici šéfredaktora navíc vykonával funkce, do kterých mu jako šéfredaktorovi vůbec nic nebylo – například distribuoval noviny v terénu a nahlížel do účetnictví svých zaměstnavatelů a do jejich nočního soukromí. Že by opravdu Pavel Pečínka ztrácel nejlepší léta svého života prací pro kolébku organizovaného romského zločinu a kulminací jeho mnoholeté činnosti byl veřejný dopis? Že by brněnský Tony Brasco byl opravdu tak hloupý a neuvědomoval si, že „romský mediální klan sahá až na vrchol pyramidy“? Ano, byl. Účetnictví Společenství Romů na Moravě bylo nezávislou komisí Ministerstva kultury oficiálně označeno za zcela nezávadné.
Vraťme se ale k tištěným médiím. Již od polistopadové nepaměti nejčtenějšími deníky mezi majoritou byly a budou bulvární noviny tipu Blesk. Takové noviny jsou převážně záměrně skandální, jejich obsah je téměř vždy zásadně vulgární a agenda je volená na základě triviální znalosti takových psychologických potřeb svých čtenářů, jakými jsou agrese, závist, voyerismus, fobie a sexuální frustrace. Bulvárních novin máme tedy v Česku opravdu mnoho a jejich náplň často připomíná ty nejbujařejší sny obyvatel sídlišť o tom, co se děje v českých „Bronxech“. Chybí snad už jenom pomyslný časopis Český sPLYN, ve kterém by si obzvláště láskyplná lůza mohla vystřelit z Roma, píchnout klackem do mrtvé celebrity a začít jadernou válku se zazobanými sousedy. Je to téměř k nevíře, ale seriózní „nezávislá“ česká tištěná média nemají v roce 2015 zdaleka tak velkou četnost jako bulvární mediální odpad. A bude hůř…
Diskriminace tkví v pojmech
Bývalý ředitel kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity Roman Krištof, jistě znalec romské otázky, píše ve svém bloggu zajímavé věci. Jsou to mnohdy prozaické pravdy, přes které vlak nejede a voda neteče. Problém tkví ale v tom, jak tyto svoje pravdy píše. Opravdová diskriminace se totiž schovává v takových pojmech jako jsou „romská média“, digitálním pojmu „integrace“, akrobatickém nonsensu „otevírání se majoritě“, binární (opět digitální) opozici „Rom/Nerom“. Když nefunguje komunikace, páni Krištofové, je potřeba ji prostě změnit. V romském označování některých členů majority kromě slušného slova gádžo (bílý) existuje ještě další slovo – chrapoun. Pro lepší komunikaci a navázání dobrých vztahů s ostatními členy české společnosti, například s Romy, je dobré chrapounem nebýt. Chrapoun je totiž romská kulturní diagnóza pro neupřímného, agresivního, nesnášenlivého a úzkostlivého člověka. Chrapoun je klíč, který Romové v sobě nosí, a s jehož pomocí mohou mnozí Češi, Rakušáci, Němci, Rusové a jiné národy, mezi nimiž se Romové usadili, lépe pochopit sami sebe a stát se lepšími lidmi. Chrapoun je totiž významově bohatý sémantický výsledek romského kritického čtení těch kultur, ve kterých se jim podařilo v průběhu několika století usadit. Důležitý je také tón komunikace, a to nejen s Romy. Když se bavíte s dítětem, cizincem, negramotným Romem nebo Romkou, vybíráte určitý tón komunikace. A aby taková komunikace byla úspěšná a dostala se ke svému cíli, je potřeba, aby byla laskavá a nabitá pozitivní energií, nikoli odměřeným souborem frustrujících byrokratických frází a přechytralých povýšených pojmů. Nenávist se totiž skrývá v komunikaci a Romové ji také dobře cítí.
Romano hangos dnes
Jsou Romano hangos romské noviny? Odpovídám, že nejsou. Smějete se? Fajn. Věci je třeba pojmenovávat svými jmény. Romano hangos – Romský hlas, jsou noviny, které z dotace Ministerstva kultury vydává česká organizace Společenství Romů na Moravě. Jsou to tedy české noviny se zvláštním zájmem posílit romské sebevědomí. Jako současný šéfredaktor, svobodomyslný a soběstačný člověk mohu říct, že na mě není vyvíjen ze strany vedení organizace ani ze strany Ministerstva kultury žádný tlak a mediální agenda Romano hangos je otevřená jakémukoli inteligentnímu politickému, sociálnímu či kulturnímu názoru. Od kanceláře SRNM mám dokonce i klíče! Tímto s otevřenou náručí vyzývám všechny české novináře slovanského, germanského, romského a vietnamského původu - až Vás omrzí psát za větší peníze do tiskovin vlastněných oligarchy, můžete vždy za menší obnos uplatnit svůj názor ve svobodných českých novinách Romano hangos. Podmínkou je, že svoje články napíšete česky nebo romsky.
1+1=3
Tím vším jsme chtěli říct, že pokud Romové nepotřebují mít svoje noviny, ani majorita nepotřebuje mít své. Tzv. romské noviny alespoň nejsou bulvární. Každý jedinec si vybírá svoje hry, svoje média, svoje přátele sám. Konec konců každou společnost opravdu rozvíjí jen výjimeční jedinci. Většina chodí do práce jen kvůli výplatě a čte Blesk, v případě romské většiny nečte nic. My, romská média, žijeme a píšeme tedy v naději, že jeden z mnoha romských Čechů nás číst bude, bude se inspirovat příběhy, které zde vznikají, poté se rozhodne něco sobě dokázat a dokáže to. Žijeme v nadějí, že jeden z mnoha slovanských či germanských Čechů se vytrhne ze své „chrapounské bubliny“ a posune svoji společnost o krůček dál z arogantního bahna ignorace do čisté demokratické vody důstojnosti a laskavého soužití všech členů české společnosti.
Sabir Agalarov
