V posledních dnech se česká společnost buď baví nebo horší nad útoky na vůdce české sociální demokracie Jiřího Paroubka. Názory jsou opravdu všelijaké. Sociální demokraté a jejich zastánci proti tomu oprávněně brojí a berou to jako zločin a – opravdu nečekaně – označují za válečné štváče své úhlavní nepřátele, tedy občanské demokraty. Ta to logicky popírá. A co si myslí obyčejní lidé? Kde je pravda? Co vlastně celá tato aféra způsobuje nebo dokonce může způsobit?
Stalo se pro mě dosti překvapujícím, když jsem se dozvěděl, že i mladí lidé jsou v otázce tohoto problému rozdělení. Vyskytuje se mládež a studenté, kteří jsou nadšení z toho, že se jejich vrstevníci odvážili vyjít na politické mítinky a vyjádřit svůj názor, co si spíše než o soc. dem. o samotném J.P. myslí a schvalují to, neřku-li, že se „vaječné legie“ rozšíří i o jejich řady. Ovšem též mám i dost známých, kteří tyto činy odsuzují jako zbabělost, trapnost, někteří dokonce věří tomu, že za útoky dokonce stojí občanská demokratická strana (čemuž já nevěřím, důvody viz níže). Avšak nemluvme pouze o generaci mého věku. Lidé jsou rozštěpení názorově napříč všemi věkovými skupinami. Zajímavé jsou ostatně názory starších lidí, poněvadž mezi nimi jsou buď relikty komunistických fanatiků, pro něž je Paroubek reinkarnovaný baťuška Stalin a Gottwald-osvoboditel a nebo stárnoucí intelektuálové, kteří to považují za nemorální a škodící pověsti opozice, což je pravda.
Dle mého názoru může tato aféra znamenat několik faktorů. Začnu s tím lepším: Rozhodně bychom měli vítat, že mladí lidé se nebojí dát ránu nenáviděnému člověku, je to symbol toho, že se národ probouzí z letargie a že mládež vychovaná ve státě v pošramocenou minulostí začíná mít konečně zájem o politiku! Když budou lidé aktivně zainteresovaní do oněch problémů, sníží to mnohé neduhy ve vysoké politice. Znamená to také, že společnosti začíná docházet trpělivost s překonanou a nesmyslnou levicovou politikou a chce s tím něco dělat. Žel však zde je zároveň i jiskra problému.
Skutečnost, že se lidé vůbec obtěžují vyrazit z pohodlí domova nebo narušit stereotyp svého života a dokázat někde ve shromáždění, že se jim něco nelíbí už znamená že není něco v pořádku. Zejména, jde li o vysokou politiku a sociální demokracii hlavně. Těmito činy byly ovšem rozbouřeny vody a je třeba očekávat odvetu. Takovéto útoky (neřku-li zesílí-li, například pokud vejce vystřídají kameny nebo něco horšího) zároveň jsou elixírem síly pro nenáviděné. Budou-li takto utiskováni, znamená to, že se více semknou a budou se pochopitelně snažit se ubránit a když to půjde, potrestat viníky. A vzhledem k tomu, že levicová část národa je zfanatizovaná ve stádním principu (fungující dědictví totalitního režimu) a k volbám z „nutné povinnosti“ chodí, je třeba, aby se podobně semkla i druhá, pravicová a sekularizovaná společnost. Na jednu stranu je situace jednoduchá. Politika nikdy nebyla v jádru „dobrá“ a když je cílem snah „pouze“ svrhnout J.P., pak stačí jedno: volit někoho jiného, ale názor musí být jednotný. Občanští demokraté, kteří nemají vzhledem k některým svým činům pověst zrovna bez mráčku mohou být východisko, ale také nemusí. Je však zcela logické, že tato politická strana nemá zapotřebí takové věci jako štvát lidi do „vajíčkových pochodů“, protože jí musí být předem jasné, že tím uškodí sami sobě. Lidé nemají rádi Oranžové, ale když by viděli, k čemu všemu by se odvážili Modří, nejspíš by klesli u lidu ještě hlouběji. A to si zvlášť před volbami nemohou dovolit. Ať je tomu jakkoli, iniciativa útoků vzešla spíše z lidu, přesněji studentstva. Pro politiky by takový krok byl jednak hanebný, jednak příliš riskantní.
Dovolil bych si situaci přirovnat k ideologickým rozporům v Římské říši na přelomu 3. a 4. století, kdy v dávných krajích a mezi lidem se již povážlivě vzmáhalo křesťanství a později zvítězilo nad starými náboženstvími. Křesťané byli tehdy také pouze stádo fanatiků z řad chudiny a otroků, ale s pevným cílem a jedním bodem, kdežto pohané byla velmi pestrá a nejednotná směsice všech různých přírodních a filozofických nauk, které ač byli myšlenkově mnohem více na výši než křesťané, nemohli být později důstojným soupeřem. A stejně jako teď my házíme na naše odpůrce vejce, tak Římané je mučili, popravovali, házeli divoké zvěři. Bez úspěchu, naopak ještě jejich víra sílilia. Problémem bylo, že nápad rázného a funkčního řešení problému přišel moc pozdě a také že řešit problém, zvlášť v ideologii, pouze násilím nemůže být nikdy zcela úspěšný. Lůza zvítězila a s ní zpátečnický myšlenkový proud, který zastavil vývoj všech věd a jedince bezmála na dvě tisíciletí. Nedovolme, aby se toto opakovalo, byť v jiném světle.
